MÉ ČLÁNKY
Skryté stránky > Články
- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku

Dříve, než jsme začali slavit Vánoce a s tím spojené zrození Krista, se slavil pohanský svátek / Sabat zimního slunovratu, zvaný Yule. Slavil se vždy již 21 prosince a je starý již 5000 let. Přípravy na svátky zimního slunovratu kdysi začínali již 9. prosince, kdy skončil měsíc smrti. Yule je v překladu ze Skandinávštiny "kolo" a značí znovuzrození.
Pohané o tomto svátku slavili narozeniny Boha Slunce, na jehož počest zapalovali oheň. Těchto oslav a zábavy se účastnili také křesťané. Když se to ale dozvěděli církevní hodnostáři, svolali koncil a usnesli se, že v tento den se bude slavit narození Krista.
Yule poleno je nedílnou součástí veřejného ohně. Běžně se pálil Dub (někdy Jasan). Poleno bylo původně zcela věnováno Bohu odvahy, síly a ohně - Thorovi. Jeho úkolem bylo zahnat zimu a temnotu severní zimy a přinést lidem teplo slunce. Yule poleno bylo tedy zapáleno během magického rituálu v naději, že bůh dopřeje lidem požehnání a teplo slunce. Poleno bylo ozdobené stuhami a břečťanem a pokropeno svěcenou vodou, pivem, nebo vínem (krev bohyně matky). Poleno bylo zapáleno třískou z loňského polena. Někdy nebylo spáleno úplně, zbytky byly uschovány, aby chránily před neštěstím.
O Yule se všechna obydlí vysmýčila, ohniště se uhasila a vymetla, aby se mohl založit nový oheň. Po vzpomínkách na zemřelé a na smrt nesmělo zůstat ani památka. Po velkém úklidu začaly ženy shromažďovat mouku a vše potřebné pro pečení koláčů. Všechny ženy z vesnice se sešli ve stodolách, nebo v prostorných staveních a začaly péct koláče s ovocem a ořechy, které ukládaly do košů, aby je mohly při oslavách rozdat chudým. Uspořádala se sbírka oblečení a později i peněz pro vdovy. Břečťan, jmelí a cesmína byly rostlinami zimního slunovratu a stromy těchto svátků byly jedle a smrk. Z větví smrku se splétaly dva kruhy, které symbolizovaly mužskou a ženskou energii. Na jeden se věšela jablka, která měla za účel dodávat ženám krásu a svěžest a na druhý ořechy, aby mužům dodávaly sílu a moudrost.
O zimním slunovratu se slavila smrt a znovuzrození boha Slunce Baldra.

Tuto příhodu si dodnes připomínáme tím, že na zimní slunovrat zdobíme své obydlí zlatým, či přírodním jmelí, které se sbíralo zlatým srpem a ženy ho chytaly do bílých říz, aby se nikdy dotklo země. Kuličky na jmelí, které vypadají jako perly, zase znázorňují bohatství …čím více kuliček, tím více budeme mít v dalším období více peněz.
Prakticky veškeré zvyky, které nyní dodržujeme, pochází z pohanských tradic. Jen církev, ve snaze tyto svátky zničit, jim dala jiné datum a jiný význam. Jistě víme, že nynější vánoce je vhodný čas pro věštění a i zarytí křesťané v tento čas večer lijí olovo, aby se dozvěděli budoucnost, nebo dávají do vody skořápky ořechů, v nichž je svíce, aby se ujistili, že budou do dalších Vánoc živí. I betlém, tak jak ho známe, má svou tradici v pohanství. Dříve se ovšem dávala na stůl pouze jedna soška dubového muže, jako poděkování za plodnost stromů.
V tento den seveřané také děkovali bohu mořeplavců a rybářů Njordovi za dary moře tím, že dávali pod každý talíř šupinu. V severských zemích byla mořeplavba vždy obchodní záležitostí a i proto šupinu dodnes nosíváme v peněžence, aby nám přinášela peníze a dobré obchody.
Ani Santa Klaus, jak ho dneska známe, není něco, co k nám přišlo až v posledních dvaceti letech. I V našich zemích se věřilo na Odina, který, jak jsem již zmínil, byl Baldrovým otcem. Odin v euforii, že je jeho syn opět na živu, se projížděl ve svém voze, taženém osminohým koněm Sklepnim a rozhazoval z něj dárky všem potřebným, nebo je nechával v kořenech jedlí.
I Vánoční ozdoby, které dnes věšíme na stromek, měly dříve větší význam. Nad stůl se věšela jablka, jako symbol krásy a zdraví, která byla propíchána hřebíčkem, který desinfikuje a čistí všechny bolístky. Jablka jako taková v sobě také skrývají tajemství života a lásky. Po štědrovečerní večeři rozkrajujeme jablko. Po rozkrojení by se měla ukázat jadřincová pěti nebo i více cípá hvězdička. Pokud se objeví, znamená to, že se rodina ve zdraví sejde i napřesrok. Pokud se objeví čtyřcípá hvězdička nebo křížek, znamená to, že někdo v rodině těžce onemocní, nebo zemře. Pokud se chtěla dívka dozvědět jméno nastávajícího, měla oloupat jablko tak, aby získala jednu dlouhou spirálu. Tou pak měla třikrát zatočit nad hlavou a odhodit na zem. Z tvaru, který spirála vytvořila, se s trochou fantazie dalo vyčíst písmeno, jímž mělo začínat jméno toho pravého. Další jablíčkové kouzlo bylo důležité pro hospodáře. Ten vzal podle počtu měsíců v roce dvanáct jadérek, které vložil do misky s vodou.
Kolik jadérek vyplavalo, tolik se dalo v příštím roce očekávat suchých měsíců.
Nevěštilo se ale jen z olova a z jablek. Každý, kdo seděl u stolu si vybíral z misky jeden ořech, který pak rozlouskl. Pokud byl ořech v pořádku, měl mít ten dotyčný pevné zdraví po celý rok, a pokud byl ořech uschlý, měl dotyčný i vážně ochuravět. Z cibule se naloupalo dvanáct sukének, položily se vedle sebe a do každé se nasypalo trochu soli. Každá sukénka představovala jeden měsíc v roce. Na které se sůl do rána rozpustila, v tom měsíci se očekával déšť. Ve které sůl pouze zvlhla, ten měl být normální a u které sůl s cibulovou sukénkou nic neprovedla, se dalo čekat sucho. Sukénky se počítaly v pořadí za sebou, jak se kladly na stůl.
Svobodná děvčata házela pravou rukou za sebe střevíc. Dopadl-li střevíc špičkou směrem ke dveřím, znamená to, že se dívka do roka vdá. Byl-li ale střevíc ke dveřím patou, dívka zůstala po celý rok svobodná. Svobodná děvčata po půlnoci chodila za odříkávání verše třást bezem.
"Třesu, třesu bez,
ozvi se mi pes,
kde můj milý dnes".
U kterého domu jako první zaštěkal pes, v tom domě bydlel budoucí ženich.
Místo bezem, se někde klepávalo střevícem na kurník. Ozval-li se kohout,
znamenalo to, že se dívka do roka vdá. Ozvala-li se slepička, dívka měla ještě rok zůstat svobodná. Jinde zase vdavekchtivé dívky vysekávaly na rybníce v ledě otvor a
koukaly na hladinu, zda neuvidí tvář svého budoucího manžela.
Jan Filip.