MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


Už je to nějaké čtyři roky, pět a možná i šest let, co jsem si plánoval cestu na hrad Zvíkov. Lákal mě. Je v něm ukryta doposud nepoznaná magie. Na jeho hradbách jsou vyryty znaky, které dodnes nikdo nebyl schopný rozpoznat. Vypadají jako runové znaky, kterým se už po léta věnuji, ale runy to nejspíš nejsou. Věže tohoto hradu jsou stále opředeny tajemstvím, jež nikdo nebyl schopný zdokumentovat. Náhle přestaly fungovat fotoaparáty, mobily, světla, jako kdyby se veškerá energie z těchto přístrojů ztratila kamsi do neznáma.
V minulém čísle časopisu jsem sliboval, že se na tento hrad podíváme. Když něco slíbím, tak to také dodržím.

Dohodl jsem se s vedením tohoto hradu na návštěvě a měl jsem slíbeno, že nás průvodci zavedou i do míst, která nejsou veřejnosti přístupná. Na každý náš výlet beru i svůj tým. Mou kolegyňku, čarodějku Evu Holcmanovou a našeho fotografa Vratislava Kocourka z Shadows atelieru. Určili jsme si termín na návštěvu. Bylo to 9. 9. 2013.

Den před tím Eva dostala chřipku, takže jsem musel počítat s tím, že s námi nepůjde. Volal jsem Vráťovi, našemu fotografovi, ten mi řekl, že by to také rád přesunul, že je vyčerpaný z focení na Moravě.
Říkal jsem si, že to je divné, co vím, tak z Moravy se vrátil dva dny před plánovaným datem. Nechal jsem to ale být.
Naplánovali jsme si nové datum o týden později, tedy 13. 9.
Stejně tak, jako na první den prohlídky jsme ohlásili naší návštěvu a bylo nám přislíbeno totéž s tím, že není žádný problém. Problém ale byl.



Eva už sice byla zdravá, ale Vráťa den před odjezdem dostal chřipku. Už tehdy mi to začínalo divně zavánět. Věděl jsem, že mým přátelům můžu věřit a tak není možné, že by se jen vymlouvali. Pokoušel jsem se s nimi tedy nalézt jiné datum a nikdy nám nic nekorespondovalo.
V září / oktoberu jsme se nebyli schopni domluvit na jednom jediném dni.
Čas nás tlačil, tedy hlavně mne. Slíbil jsem, že napíšu článek o naší výpravě a výprava se pořád nemohla uskutečnit. Věděl jsem, že do každého desátého dne v měsíci je uzávěrka a že článek musí být hotový a já neměl o čem psát.
Padlo poslední datum 13. 10. To jsme mohli všichni a já uprosil naší šéfredaktorku Domčiku o prodloužení uzávěrky do 14. 10. Počítal jsem s tím, že pojedeme i přesto, že jsem měl do pozdní noci vysílání v TV. Domluvil jsem odvoz na místo odjezdu autobusu.
Nikdo z nás se ale na místo nedostavil.
Veškerý domluvený odvoz se zastavil u našich domovů a nikdo z nás k němu nepřišel.
Byl domluvený na osmou hodinu ranní, což není zas tak brzy, ale nikdo z nás se neprobudil. Eva, já i Vráťa jsme měli neztišené telefony, takže vyzvánění bychom slyšeli. Každý z těch, co nás měl odvézt, znal naše telefonní čísla a všichni jsme měli i zmeškané hovory. I přes ne tak brzkou ranní hodinu, nikoho z nás neprobudil ani budík, ani volání mobilního telefonu.
Na Zvíkov jsme se prostě neměli dostat. Vždy vše bylo proti nám.
Nevím, zda to způsobila naše síla, či síla onoho hradu. Být tam a pokoušet se rozluštit jeho záhadu prostě a jednoduše teď nemáme.
On si totiž každý řekne „ Ha! Hrad a prý na něm straší, to bych se na to podíval“ Jak znáte i vy ze své zkušenosti, žádné místo nám není vždy přívětivé. Můžeme jít do starobylé restaurace v jeden den a plně si to užijeme a půjdeme tam za měsíc a zábava je chladná. Stejně tak to nyní bylo i s hradem Zvíkov. On nás prostě nechtěl. Ano, může to být jen shoda náhod, ale já na náhody nevěřím.
I kdyby …bylo by jich tolik? Minimálně je vše hodně zvláštní.

Co je tedy na tomto hradu tak neobvyklé?

Hrad Zvíkov stojí na skalním ostrohu při soutoku Otavy a Vltavy a hradem prochází věž, zvaná „Hlízová“, ta odmítá už po staletí veškeré přístroje. Žádná elektronika zde nefunguje. Věž ani nezapadá do architektury hradu. Jakoby ji sem jen někdo jednoduše prsknul.
S výstavbou hradu nejspíše započal ve 13. Století kníže a král Přemysl Otakar I. Dokončení stavby spadá na jeho syna Václava I. Uvádí se ale, že věž je starší než hrad. Dle rožmberského kronikáře Václava Břežana měl tuto věž postavit kníže Nezamysl v roce 760 n.l.

Masivní věž je tvořena masivními kvádry nesoucími podivné, až několik centimetrů hluboké znaky. Celkem je tu cca 36 znaků. Mnohé z nich se opakují v převrácené poloze, takže ve finále je rytin mnohem více. Existují dvě hypotézy o stavitelích věže: Buď to byli Keltové, kteří se tu usadili již v 5. století př.n.l. na období dlouhé cca 600 let. (Je o nich známo, že na stavbu svatyní si vybírají nejvyšší místa v okolí). Nebo to byli Keltové, zvaní Markomani (odtud pochází i nynější název věže „Markomanka“) Nikomu se dodnes nepodařilo potvrdit, či vyvrátit jednu, či druhou hypotézu.

Říká se, že v podzemní chodbě vedoucí ze Zvíkova k nedalekému kostelíku sv. Anny se ukrývá poklad nesmírné hodnoty. Ne ale poklad zlatý, nýbrž poklad duchovní. Opět tuto domněnku nikdo neobjasnil. Stejně jako nám samým, i ostatním v bádání zabránily nějaké okolnosti.
Víme, že místo, kde stojí Zvíkov, bylo obývané již dva tisíce let před příchodem Keltů, tedy ve velice dávné době před naším letopočtem. Na každém takovém místě se dnes nacházejí kostely, chrámy, či poutní místa opředená tajemnou silou. Nevíme a nedokážeme dodnes popsat jakou, ale tu sílu cítíme. Při příchodu na tato místa do nás vstoupí. Nevíme jak, nevíme proč, ale je tu. I teď, když píšu tento článek a i přesto, že jsem se na Zvíkov nedostal, cítím příval rozporuplné energie. Jakoby prostupovala mým tělem. Není ani nepříjemná, ani příjemná. Božská, andělská a svým způsobem i pekelná. Jakoby mnou prostupovalo tisíce a tisíce duší. Jedna vedle druhé. Všechny v dvojstupu jak zip zapadají k naprosté vyrovnanosti.
Na Zvíkově prostě taková energie je. Nebyl jsem tam, ale vím to. Cítím jí hluboko v sobě. A proč také ne, vždyť známý je i zvíkovský rarášek. Slovo Rarášek zní tak krásně a přívětivě, možná i jako malý Šmoula, ale nic není tak krásné jak se zdá. Rarášek přebývá v Korunní síni, a podle pověsti ten, kdo se zde odváží přespat, do roka zemře. Pověst z roku 1597 vypráví o zlém duchovi, jenž vyhnal ze Zvíkova i dělníky, kteří na Hlízové věži prováděli stavební práce.  

Dělníky jako takové nikdy vlastně Zvíkov nevítal, naopak odmítal jejich přítomnost. Rekonstrukce hradu a i zdi se odsouvala podobně, jako naše návštěva. Jakoby hrad říkal „nesahejte na mně“
Celé vzezření věže je i pro nejznámější archeology, pro odborníky v historii a další vědce doposud velikou neznámou.

Některé runy (znaky), které jsou vyryté do obvodu zdí věže Markomanka, připomínají znaky magické ogamské abecedy používané na Britských ostrovech okolo 4. Století. Mají ale i určitou shodu se starým italským písmem na zdech v Pompejích. Některé vypadají jako mé oblíbené starogermánské runy. Nikdo ovšem do dnešní doby nebyl schopný určit, nebo rozpoznat co přesně znaky znamenají. Jejich umístění a poloha je přinejmenším zajímavé a tajuplné. Toto ale není jediná věc, která na této věži je. Do kříže zdobícího vrch koruny měl být údajně zasazen trn z trnové koruny Kristovy. V korunní síni visela na řetězu, který prochází přímo středem Hlízové věže a řetěz je zde dodnes. Pod onen řetěz nikdo nechodí, nikdo se pod ním necítí dobře a okolo něj a pod ním je podivná energie. Dle některých zdrojů je záhadná energie možná aktivována záměrně až po uložení svatováclavské koruny v Korunní síni a má tak plnit funkci jakéhosi energetického zabezpečení – Hlízová věž by tak byla trezorem. Za celou dobu, kdy tu byla koruna uložena, se jí nikdo nepokusil ukořistit. Po přenesení koruny na Karlštejn měla být energie údajně deaktivována. To co je tu dnes cítit je jen zlomek něčeho, co mělo v minulosti až několikanásobnou sílu. Korunní síň působí na většinu lidí negativně.

Jak jsem již zmínil, i filmaři tu mají smůlu. Při natáčení v roce 1999 seriálu „Záhady a mystéria“ se štábu vybily čerstvě nabité baterie. Při výměně jsou záhadně celé rozpálené. Stejné problémy byly i při natáčení pohádky „Marie Růžička“ v roce 1994. Celé natáčení provázelo mnoho paranormálních jevů.
- 2 roky po natáčení skončil herec Jiří Kuldan (hrál v této pohádce prince Daniela) svůj život vlastní rukou.
-Přímo v Korunní síni pod řetězem se kameramanovi zalil obraz černou barvou. Což se opakovalo stále dokola a nakonec scény z Korunní síně musí být přesunuty jinam.
- Režisér Aleš Horal po údajných psychických potížích a za nejasných okolností po krátkém čase po natáčení umřel také.

Při dalším natáčení na této věži, tedy při natáčení seriálu „Strážci duší“ při jednom ze záběrů zaznamenávali podivnou postavu procházející zdí. Prošla pak přes obrazovku z jedné strany na druhou. Dle senzibilky šlo o ženského ducha.
Nic ale nemohlo být zaznamenáno a vše je známé pouze z vyprávění.
Další podivné okolnosti naší návštěvy, našeho výletu / nevýletu ještě pokračovaly.
Po dopsání tohoto článku jsem jej odeslal naší šéfredaktorce. Mail ale neobdržela a ani já jsem ho neměl ve složce „odeslané“. Když jsem ho chtěl poslat znovu. Celý článek se z mého počítače jednoduše vypařil. Musel jsem ho tedy napsat znovu a jen doufám, že se k vám konečně dostane. To už opravdu nemohla být náhoda, nemyslíte?

Na tento hrad se snad ještě někdy v budoucnu podívám a snad bude i dáno, že se budu moci s vámi o své poznatky podělit. Stále nás ovšem hrad Zvíkov odmítá.

Jan Filip.




Návrat na obsah