MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


Když jsem psal článek do minulého čísla našeho časopisu, sháněl jsem informace o Edwardovi Kelley i na internetu a narazil jsem ještě na jednu expozici, která se tomuto mágovi věnuje. Dozvěděl jsem se, že existuje ještě jeden, méně známý dům v Praze, kde Kelley podle všeho pobýval. Tím místem byl dům v ulici „Jánský vršek 8“ v Praze 1, na Malé straně. Nyní je zde umístěno muzeum alchymistů a tak jsem si řekl, že se na toto místo vydám. S expozicí muzea byla spojená i procházka starou Prahou, za pražskými strašidly, což jsem přivítal a říkal jsem si, že budu mít námět na článek do dalšího čísla.
Když jsem kontaktoval muzeum, ozval se mi pan Mgr. Filip Jan Zvolský i s tím, že jeho muzeum nejspíš skrývá duchy a jestli bych je dokázal identifikovat. Přikývnul jsem, že se o to s kolegyní Evou Holcmanovou pokusíme. Doprovod nám dělal i můj dobrý kamarád, známý fotograf Vratislav Kocourek z ateliéru Shadows. O tom, co jsme zažili a co se nám podařilo vyfotit, se s Vámi chci podělit.

Začátek poutě za strašidly byl v již zmíněném domě Muzea alchymistů na Jánském vršku. Celou cestou nás doprovázel sám provozovatel muzea, pan Zvolský. Byl oblečen do šedivého hávu a namaskován jako pravé strašidlo. Začal vyprávěním o původu domu, kde připojil i pověst o jeho jméně. Dům byl totiž nazýván „Dům u osla v kolébce“ Tato pověst je spojená s Edwardem Kelley a známou drbnou Annou Hrdlovou. Která s ním tento dům obývala. Celý příběh popisuje pan Zvolský i ve své knize „ Tajmství pražských půlnocí aneb strašidla a pověsti staré Prahy“
       
  „Hrdlová neustále všude vyprávěla, jaký je ten Kelley šarlatán, jak z jeho komínu stoupají různobarevné koule, a že má jistojistě spolky se samotným ďáblem, až se mu z toho dočista skroutilo schodiště, co mu vede do jeho kouzelnické věže. Kelley to věděl. Aby ji nazlobil, schválně přidával do kamen různé látky, aby kouř byl ještě barevnější a tím její klepy barvitější. Věděl totiž, že v Rudolfových časech přišly ty řeči všem jen jako hloupé brblání staromilné ženské.
Jednou se však stala podivná příhoda, o níž se na Jánském vršku vypráví dodnes. Ke Kelleymu se toho dne dostaly zprávy, že mu již císařská milost nevěří, což mnohdy znamenalo neblahý konec alchymistické kariéry, mnohdy i holého života. Nu a shodou okolností, které po Jánském vršku rády obchází, právě v ten samý den onemocnělo dítě Anny Hrdlové. Nevěděla, co si počít, vyzkoušela už veškerou medicínu, ale vše bylo marné, a tak místo aby se utekla k Bohu jako většina lidí, zkusila se obrátit na ,,čaroděje" Kelleyho a jeho Šarlatánská pověst, kterou sama tuze živila, jí nijak nevadila. Nevadilo jí ani, že ho našla v jeho věži velice rozhněvaného, a přes to všechno ho požádala o pomoc.
Kelley málem vzteky vyletěl komínem a dítěti přisoudil oslí hlavu. Když pak přišla nešťastná Hrdlová domu, nalezla v kolébce děťátko s oslí hlavičkou.
Máme však ještě jinou verzi této pověsti. Podle ní měla nešťastná Anna Hrdlová na magistra Kelleyho pouze z nějaké neznámé příčiny zavolala ze dvora, on vyhlédl ze své věže a tím se pod jeho dlouhými vlasy odhalily uříznuté uši. To nemohlo v té době znamenat nic jiného, než že byl potrestán za šarlatánství. Kelley se proto velice rozhněval, že jeho hanba je odhalena a nebohému dítku přičaroval oslí hlavu.
Dále pak obě pověsti pokračují stejně: Anna Hrdlová vzala dítě za čtyři dny - v den narození Páně - do kostela sv. Tomáše a modlila se před obrazem Panny Marie tak dlouho, až se rty na obraze pohnuly. Když pak Hrdlová pohlédla na děťátko, smál se na ni její zdravý klučina. Od té doby se však domu neřekne jinak než U Osla v kolébce.“

Po dovyprávění tohoto příběhu nás do krásné místnosti v přízemí domu, kde mluvil o alchymii a poté nás vzal ke krásnému točitému dřevěnému schodišti, které podle jeho vyprávění navrhl sám Edward Kelley. To vedlo na půdu onoho domu. Již když jsme vstoupili s kolegyní Evou do půdních prostor, dýchla na nás těžká energie, koukli jsme se na sebe významnými pohledy, které říkaly „pokud jsou v tomto domě duchové, jsou právě zde“. O nich ale později.  Na půdě, hned v první místnosti, byla velká knihovna s replikami starodávných knih, které Magistr Kelley za svého života posbíral, nebo sám napsal. Byly zde různé baňky, křivule a jiné alchymistické pomůcky. Z tohoto prostoru přímo dýchala magie let dávno minulých. V druhé místnosti se hned u vstupu nacházela socha homunkula, bytosti stvořené Kelleyem z hlíny, hnoje a jeho vlastního séměte. Dále napravo byl pracovní stůl onoho mága. Bylo kolem devatenácté hodiny, slunce se pomalu blížilo k obzoru a tak toto místo bylo překrásně osvětleno zapadajícím slunkem. Nikoho toto místo nenechalo chladným. Dýchala z něj romantika, ale také jakási magická síla, kterou doplňovaly baňky položené na stole.
Uprostřed místnosti se nacházel komín a pece určené k alchymistickým pokusům. Všude okolo bylo různé harampádí, které dotvářelo atmosféru doby a tohoto místa. Navěšené bylinky na rámech, staré necky, skleněné pomůcky, klece na zvířata a mnoho dalšího. Jakýkoliv kousek z půdního prostoru se dal považovat za umělecké dílo restaurátorů a výtvarníků. Pro nás čaroděje a i pro fotografa to byl učiněný ráj.

Z tohoto domu jsme se vydali na pouť po okolí Malé strany, kde na nás na každém rohu čekala nějaká ta strašidla.  Je až neuvěřitelné kolik strašidel se ochomýtá i okolo naší poslanecké sněmovny. Myslel jsem, že straší pouze uvnitř. Hluboce jsem se ale spletl. Poutavé vyprávění pana Zvolského, proložené jemným humorem, nás doprovázelo celou cestou.
Pouť oficiálně končila v Muzeu pověstí a strašidel, v Mostecké ulici na Praze 1. kde nám pan Zvolský ukázal několik záhadných bytostí, které se do dnes zjevují na staré Praze. Pro mne a mou kolegyni Evu to ale nebyl konec večera. Jak už jsem zmínil, pan Zvolský nás požádal, abychom se pokusili identifikovat duchy, kteří jsou v domě Edwarda Kelleyho. Vyrazili jsme tedy zpět na Jánský vršek a vkročili jsme na půdu. Eva zažhnula kadidelnici, ve které byly bylinky, které napomáhají při seanci a zhmotnění duchů. Cítili jsme, že duchové jsou až v druhé místnosti, tak jsme šli rovnou tam. Hned u vchodu na nás padla ona těžká energie duchů, ale nevěděli jsme, kde přesně je máme hledat. Při popocházení místností na nás u komína padla ještě větší tíha, ale pak zmizela. Eva viděla, jak něco zalezlo do komína a zůstalo tam. Po dlouhou dobu se nedělo vůbec nic, bylo naprosté ticho. Vše bylo naprosto nehybné a byl naprostý, temný klid. Poté se ale roztočilo pár sklíček, které byly součástí expozice a sloužily jako demonstrace k nepovedenému pokusu alchymisty. Přišli jsme tedy k nim a zeptali se, jestli je někdo přítomen. Sklíčka se přestala otáčet. V levém rohu místnosti se objevila energetická stopa, po které jsme s Evou šli. Navázat spojení s duchem nebylo nic snadného, ale povedlo se. Začal nám odpovídat na naše otázky prostřednictvím kyvadla, které měla Eva v ruce. Některé myšlenky a hlavně jména nám samy skákaly do hlavy a jen jsme si je prostřednictvím kyvadla potvrzovali. Duch byl Hanz Krüpke a zemřel zde za doby II. světové války. Byl to voják německé armády a podle všeho člen gestapa. Nebyl zde ale popraven, ani zastřelen v bitvě. Co se tedy stalo? Ptali jsme se ho dál a on nám sdělil, že byl členem milostného trojúhelníku. V tu chvíli se za našimi zády cosi pohnulo a tak jsme šli ihned ke zdroji. Byl to další duch. Tentokrát český voják Jan. Ten s námi moc nekomunikoval, pouze nám sdělil, že to on zastřelil Krüpkeho. Odpověděl nám jen na pár otázek. Jednou z nich bylo, proč jsou stále na tomto místě. Odpověděl, že neví, jak se má vrátit. To první duch věděl, ale vrátit se nechtěl. Připadalo nám to šíleně zamotané a nevěděli jsme jak se v tom vyznat a tak jsme se ještě rozhlídli po místnosti. V jednom rohu jsem uviděl příčinu všech potíží – křičící ženu. Přišli jsme tedy k ní a dlouho jsme s ní mluvili. Byla téměř půlnoc a ještě ke všemu úplněk, tak už to šlo skoro samo. Vyprávěla příběh, jak ona milovala Hanze Krüpkeho, ale jí se dvořil Jan. Jan nemohl přenést přes srdce, že jeho vyvolená je zamilovaná do někoho jiného a navíc do „gestapáka“. Hanze z nešťastné lásky zabil. V tom momentě prý žena vstoupila do místnosti a viděla, jak její milenec Hanz padá k zemi. Od té doby tam křičí. Také ví jak odejít ze světa duchů, ale nemůže kvůli Janovi. Tento smutný příběh jsme odvyprávěli panu Zvolskému a on nám potvrdil, že za dob II. světové války zde gestapo opravdu sídlilo. Ukazovali jsme mu místa, kde jsme duchy viděli.
V místnosti byl opět klid a vše bylo naprosto statické. Chtěl jsem mu ukázat jak jsme komunikovali s prvním duchem a tak jsem ducha požádal, aby roztočil sklíčko, na které jsem ukázal. Sklíčko se začalo točit. V očích pana Zvolského jsem viděl malé zděšení a tak jsem mu vysvětlil, že se není čeho bát. Duchové nám opravdu nechtěli uškodit. Tím naše první noc skončila. Čekala nás ale ještě noc další. Pan Zvolský nám sdělil, že nějaká z návštěvnic expozice zde viděla malé, zvláštní stvoření, podobné homunkulovi. Vzpomněli jsme si na tu zvláštní energii, kterou jsme v místnosti ucítili jako první. Tu, co se před námi skryla do komína. Dohodli jsme se tedy na dalším datu, kdy vše prozkoumáme ještě jednou.

V ten daný den jsme se tedy u domu na Jánském vršku setkali podruhé. Šli jsme přímo na půdu. Chvíli jsme se tam procházeli a zkoumali jsme prostředí za pomocí tak zvaného černého zrcadla (černý rozříznutý kámen, jehož rozříznutá plocha je vyleštěná a zrcadlí objekty okolo) V tomto zrcadle jsme ale nic zvláštního neviděli. Najednou jsem ucítil obrovskou tíhu. Jako kdyby na mně padl pytel s moukou. Vždycky, když se ke mně ale přiblížila Eva, pocit tíhy zmizel. V jeden okamžik jsem cítil nějakou malou bytost vedle sebe a připadalo mi, jako kdyby se Evy bála. Eva na něj začala mluvit, z nějakého důvodu mu bezmyšlenkovitě řekla Eddie a já jen potvrdil „jo, jmenuje se Eddie“ Tato informace nám prostě vletěla do hlavy, jako blesk z čistého nebe. Eddie se ale Evy pořád z nějakého důvodu bál a tak raději odešla. Než to ale udělala, položila na stolek, který byl u komínu, malou kuličku černé barvy. Tu používala jako lákadlo. Nechala mu jí tam na hraní. Já jsem se s Eddiem pokoušel mluvit, ale moc to nešlo. Cítil jsem, jako kdyby si se mnou chtěl hrát, pořád mi lezl na záda, létal okolo mě jak splašený. Nejspíš jsem ho rozdováděl. Jeho tíha na mne byla ale moc a tak jsem si šel odpočinout do druhé místnosti. Po chvilce jsem se vrátil na to samé místo, kde jsem Eddieho nechal. Ale Eddie nikde. Všiml jsem si jen kuličky a otisku dětské dlaně v prachu, který byl vedle ní krásně viditelný. Eddie už si ale hrát nechtěl. Věděl jsem, že je v místnosti a že se někde schovává a tak jsem vzal foťák. Měl jsem celkem obavy, protože duchové se blýskání fotoaparátu bojí, ale přesto se mi ho podařilo vyfotit. Už jsem byl hodně unavený. Přece jen dvě hodiny rajtovat s duchem dítěte na půdě není žádná sranda. A tak jsme vše ukončili. Eva, která byla celou dobu v druhé místnosti, měla dost času na přemýšlení a tak přišla na to, že Eddie klidně může být malý homunkulus, kterého vytvořil Edward Kelley. Tomu nasvědčuje i to, že mají stejné jméno. Je pravděpodobné, že Edward Kelley pojmenoval svého malého homunkula po sobě, Edward - Eddie. Proč se Evy bál, na to jsme nepřišli, ale je dost možné, že na ženy prostě není zvyklý. Zážitek to byl opravdu nádherný. Později jsem sice zjistil, že mám na ramenou velké modřiny a celý týden mě bolely záda, z toho, jak na mě skákal. I za to to ale stálo. Možná, že se na něj půjdu ještě někdy kouknout. Víc už ale asi nezjistím, protože mluvit nechce, nebo neumí. Určitě se na toho malého rošťáka ale těším. Můžete se na něj také přijít kouknout. Kontakty na expozici Mysteria Pragensia, naleznete na www.muzeumpovesti.cz

Jan Filip.
Foto: Vratislav Kocourek, atelier SHADOWS
Mysteria Pragensia: www.muzeumpovesti.cz




Návrat na obsah