MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


Irský spisovatel Abraham „Bram“ Stoker, autor hororové knihy Dracula, neměl o inspiraci při psaní rozhodně nouzi. Při studiu desítek lidových pověstí a pověr především středo-východní Evropy si totiž nemohl nevšimnout stále se opakujících, vzájemně podobných námětů. Zlé bytosti noci, jež za úplňku sají krev spícím lidem, jsou takřka všední součástí lidového folklóru, a to ne jen slovanských národů.

Ve svém nejvíce proslaveném upírském románu Dracula zhodnotil Bram Stoker svou osobní zkušenost se starými strašidelnými hrady, sám totiž dlouhou dobu pracoval jako kastelán dublinského hradu. Smyšlenou postavu strašlivého hraběte Draculy zasadil do temných, pro své čtenáře nedostupných Karpat v Transylvánii v Rumunsku, které považoval za epicentrum vampýrských pověstí. Kdyby ale věnoval studiu upírské problematiky ještě více času, začal by se nejspíše bát i sám autor fenomenálního hororu.

Na světě bychom těžko jen hledali zemi, kde se nevyskytují zkazky o bytostech žijících z krve svých obětí. Popravdě řečeno, o prosté náhodě nemůže být ani řeč. Představa bytosti, jež vládne tajemnými silami, jejichž zdrojem je čerstvá lidská krev, je totiž vlastní prakticky každému světovému národu. Zprávy o tvorech, kteří již nejsou živí, ale přesto nemohou umřít a na světě je drží jen nečisté síly, zaslechneme v pralesy pokryté Brazílii, v mongolských stepních pláních, nebo mrazivých pustinách severských zemí. Nápadná podobnost jednotlivých pověstí přitom nutí každého k zamyšlení. Zdá se totiž, jako by existoval jeden společný zdroj těchto příběhů. Jak jinak si vysvětlit prakticky totožné popisy, které se hrnou z celého světa.

Upíři v Čechách
Staří Slované byli stejně jako třeba Keltové přesvědčeni o existenci jiného světa, v němž trvale žijí duše zemřelých. Pokud se však nebožtík zaživa dopustil něčeho špatného, škodil svým bližním, násilně zemřel udušením či utopením nebo dokonce spáchal sebevraždu, hrozilo nebezpečí, že se bude vracet na náš svět a v podobě démona ohrožovat živé.
Pro takové ožívající mrtvoly se později ujal název upír nebo vampýr, pocházející patrně z tureckého slova opir či obur, což značí démon. Tento pojem se k nám sice dostal až v pozdním středověku za turecké okupace Balkánu, ale samotná víra v upíry je mnohem starší.
V Čechách se o nich zmiňuje Kronika Neplachova z doby Karla IV. K roku 1336 uvádí: „V Čechách sotva míli od Kadaně, ve vsi řečené Blov, zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. …A když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo…“
Podobný případ uvádí Neplach (Jeden z kronikářů doby vlády Karla IV.)  ve své kronice ještě v souvislosti s rokem 1344: „Jakási žena v Levíně (na Litoměřicku) zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako ze živého tvora. Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoliv již byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo.“

Mrtvým, kteří o půlnoci za měsíčního úplňku ožívali a ráno se s prvním kohoutím zakokrháním vraceli do hrobu, se říkávalo také můry nebo morousové. Víra v ně je mnohem starší než příběh valašského knížete Vlada Tepese řečeného Dracula, který v druhé polovině 15. století vzdoroval Turkům a literárně ho jako krev sajícího upíra proslavil již jmenovaný irský spisovatel Bram Stoker.
V hrobech z doby Velkomoravské říše objevili archeologové četné případy nebožtíků pochovaných se svázanýma rukama a nohama, případně s vyvrácenou a kamenem rozbitou lebkou nebo kameny zavalenou kostrou. Podle docenta Zdeňka Klanici, bývalého vedoucího výzkumu hradiště u Mikulčic, se velmi pravděpodobně jednalo o „protiupírská“ opatření, která měla mrtvým zabránit, aby se vraceli na svět mezi živé.

Před časem odkryli archeologové nedaleko Čelákovic slovanské pohřebiště z 10. století. Mimo jiné zde objevili asi dvacet hrobů dospělých osob pochovaných odděleně od ostatních, jejichž kostry byly zatíženy kameny. Podobné hroby našli i na jiných místech kolem Prahy. Například kousek od Horních Počernic bylo odkryto celé pohřebiště, kde byli ukládáni pouze takzvaní vampýři, tedy vesměs mrtví, jejich kostry byly dodatečně rozsekány nebo zavaleny kameny.
Proč byli nebožtíci pochováváni tak podivným způsobem? Zřejmě se jednalo údajné upíry, jejichž těla byla záměrně zatížena nebo poškozena, aby nevstávali z hrobů.

Podivný případ, který se odehrál přímo v dnešním centru Prahy, líčí polský renesanční spisovatel a dějepisec, který se usadil v Čechách, Bartoloměj Paprocký z Hlohol ve svém díle „Zrcadlo Čech a Moravy“: „Léta páně 1540 žena jedna na Novém Městě pražském z Koňského trhu (dnešní Václavské náměstí) v noci, když spala, od muže svého umrlého udávena byla a pochována 16. měsíce máje.“
Z uvedené citace není zřejmé, zda manžel zesnul již dříve nebo zda svou ženu udusil ve smrtelné křeči. Nemuselo by tedy nutně jít o případ morouse či upíra. Bohužel Paprocký se o tomto případu dále nešíří a my se musíme spokojit pouze s dohady.


Upíři a vampýři ve světě:

Bolívie:
V různých krajinách vládnou rozdílné zvyky a obyčeje, a často i jiná náboženství. Přesto ústní tradice předává z generace na generaci poselství o bytostech, před kterými je zapotřebí se mít na pozoru. Bolivijský „vampýr“ Abchanchu má podobu bezvládného, sešlého starce, jež za jasných nocí posedává na okraji cesty. Pomáhat potřebným po setmění, to se ale nevyplácí! Stačí se k podivně mumlajícímu staříkovi, zabalenému v obnošených hadrech, sklonit, a zareaguje s nebývalou rychlostí a smrtící silou. Prokousne vám hrdlo, vypije krev a zmizí do noci.

Indie:
Hinduismus vyznávající Indové dobře znají Vetalu. Má tvar mlžného oparu, jenž se skrývá v temnotách. Číhá ve stínu rozvalin starých chrámů na prvního neopatrného příchozího. Vetala posedne duši nešťastníka, a ten rázem zahoří touhou po lidské krvi! Narostou mu špičáky a nedá pokoj, dokud se nerozední.

Malajsie:
Jenglot je krev sající bytostí z Malajsie. Za noci ovládne již mrtvé a špatně pohřbené tělo a jako neobratný loutkář zamíří trhavými pohyby k nejbližší chýši ozářené ohněm. Tam se odehraje ukrutný masakr – Jenglot zadáví všechny spící a vysaje jim krev. Poté se před úsvitem odpotácí a zahrabe se do země, aby další noc mohl znovu vyrazit na lov.



Nová Guinea:
Domorodci z Nové Guiney neumí číst ani psát, a pokud je známo, k rituálnímu kanibalismu neměli nikdy daleko. Ale i oni znají tajemnou pověst o Duchu noci – zlém Suangim, který se plíží podél chýší a dokáže čelistmi roztrhnout krk a vysát krev své oběti. Ta, pokud není hned druhý den spálena, příští noc procitne sama jako Suangi a bude pronásledovat vše živé.

Austrálie:
Aboridžinci, původní obyvatelé Austrálie, nikdy neslyšeli o upírech z Karpat. Mnoho staletí před tím než Stoker dopsal svou knihu, už ale věděli o přízraku Yara-Ma-Yha-Who. Nemrtvý muž s podezřele červenou kůží se přes den schovává ve stínu fíkovníků a v noci vyráží do buše. Své oběti uškrtí a pak vysává jejich krev. Zanechává po sobě jen „scvrklé“ tělo oběti, které pověrčiví domorodci hned spálí a tři dny a noci pak běží z tohoto místa pryč.

Afrika:
Z hlediska mytologie je Afrika zemí netušených možností. Vyskytuje se zde 534 jazykových kmenových skupin, jež svůj původ odvozují od lidí Bantu. Bez rozdílu všechny tyto skupiny sdílí pověsti o upírech. Liší se jen jejich jména, ovšem takové detaily jako noc, prokusování hrdel a vysávání krve spící oběti a její následná proměna a praktická neporazitelnost nalezneme u všech.

Čím více příběhů o upírech čteme, tím více se nám vkrádá do mysli neklid, že tolik podobných vyprávění přece jen nemůže být dílem bujné fantazie. Zná je pověrčivé Rumunsko, ale i pobožné Polsko či bohatým panteonem bohů oplývající Norsko. Všechny evropské, ale i asijské a africké země mají své upíry. Dokonce i tam, kde ještě neexistuje psané slovo, kde společnost žije po tisíciletí bez kontaktů s vnější civilizací, všude se o upírech se strachem živě hovoří. Je možné, že by to skutečně byla jen náhoda?




Návrat na obsah