MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


Během cestářských prací v Českém Krumlově, nalezl tým Českých archeologů hřbitov z 18. století a ostatky celkem jedenácti mužů a žen. Tři kostry byly pohřbeny zvláštním způsobem, což upoutalo pozornost doktora Michala Erneho z archeologického institutu v Praze. Při křesťanských pohřbech, se těla ukládala do země, do polohy východ - západ. Většina těchto těl, byla pohřbena stejně, ale tři z nich jsou pohřbena podle osy sever - jih. A jsou tady i další detaily, které se týmu zdají nezvyklé. Hlava z jedné z koster byla pohřbena v nohách těla a mezi čelistmi měla vložený kámen. Údy všech koster byly zatíženy plochými, těžkými kameny.

Tajemné hroby byly nalezeny na území Českého Krumlova, nedaleko centra města, kterému vévodí vznosný palác. Český
Krumlov leží nedaleko Rakouských hranic, v samém srdci Evropy. Tým Michala Erneho převezl část čtyři kostry do Prahy, aby byly podrobeny antropologické analýze. Pro Reinera Kepla, profesora mediálních studií na univerzitě ve Vídni, je to fascinující nález. Kepl studuje původ upírských mýtů, které lze vystopovat zpětně, až k upírské hysterii v 18. století. Tehdy se těla, před pohřbením, probodávala kůlem a odsekávaly se jim hlavy, aby nemohli vstát z mrtvých. Do dnešního dne, se však nikomu nepodařilo najít archeologický důkaz existence upírů. Dnes tyto rituály většina lidí zná z Hollywoodských filmů a upírských příběhů. Tento nález v Českém Krumlově nám možná poskytne archeologický důkaz historických praktik, které měly upíry zahnat, nebo zničit. Tři krumlovské kostry nesou jasné stopy rituálů, tak výpravně popsaných v románu Brema Stokera, Drákula.

Aby se o nálezu dozvěděl co nejvíce, odjíždí Reiner Kepel do Prahy, kde chce udělat rozhovor s Michaelem Ernem. Dozvídá se, že všechny tři kostry, podle analýzy DNA, byly mužské. Jedna má mezi zuby mezeru, pravděpodobně kvůli silnému kuřáctví dýmky. U kostry, která měla hlavu pohřbenou v nohách, chybějí horní tři krční obratle. Tento stav je typický pro rituální dekapitaci těl, čímž se má zabránit jejich přeměny v upíra.
V první polovině 18. století byla mezi lidmi rozšířená upírská hysterie. Mnoho obyčejných lidí exhumovalo těla svých mrtvých a nacházelo nerozložená těla. Pro obyčejné lidi, znamenalo nerozložené tělo důkaz upírství. Obyčejní lidé měli své způsoby, jak se vyrovnat s těmito špinavými stvůrami. Vykopali hrob, tělo nejprve sťali, pak probodli jeho srdce kůlem a nakonec jej spálili.

Slovo upír se poprvé objevilo v Německém jazyce v roce 1732, během největšího rozmachu upírské hysterie, která se v té době už rozšířila po celé Evropě. Upíři byli viněni ze všech možných chorob a epidemií, ale exhumace těl přesto nebyla zodpovědnými orgány schvalována. Pálení těl na hřbitově, uprostřed noci by přitahovalo pozornost veřejnosti, možná až příliš. Proto lidé vyvinuli méně okázalé způsoby, jak zajistit, aby upíři zůstali ve svých hrobech a rakvích už navždy. K neutralizaci upíra je třeba zničit jeho vitální centrum. Bylo třeba je vykopat ze země, probodnout srdce kůlem, setnout jim hlavu a položit ji mezi nohy. Existovalo ale riziko, že by si nemrtvý znovu hlavu nasadil na krk. Mezi čelisti dávali kámen, aby nemrtví nemohli začít žvýkat. Mělo se za to, že právě to je prvním krokem přeměny v upíra. Ruce se svazovaly růženci a na paže a nohy se pokládaly těžké kameny, aby byl nemrtvý znehybněn.

Důkazy ukazují na to, že tato tři těla byla podrobena přesně těmto rituálům. Musela být tedy podezírána z vampirismu. Ale pocházejí tyto kostry skutečně z první polovina 18. století? A byly probodené kůlem?
Na univerzitě ve Vídni, v ústavu pro soudní lékařství zkoumal těla doktor Kristian Reiter. Nejdříve musí zjistit stáří kostí. Odebral tedy vzorek, pro dusíkovou analýzu. Výsledek je ohromující. Těla byla pod zemí takřka tři staletí, což by ukazovalo na jejich pohřbení, mezi lety 1700 a 1750. Toto období přesně odpovídá vrcholu upírské hysterie. Doktor Reiter také nalezl stopy na hrudních kostech jedné z koster - půlkruhový zářez, který měl stejně hrubé okraje, jako zbytek kosti. Způsobila jej rána do malé oblasti na levé straně hrudníku. Hrudní kost, těsně nad úrovní srdce prorazil ostrý předmět. Dá se tedy soudit, že v tomto případě to mělo být probodnutí srdce kůlem. Je to vůbec poprvé, kdy byl nalezen důkaz o upírském rituálu z 18. století. Opravdu senzační nález. A upírská hysterie se neomazovala jen na obyčejné lidi. Brzy se tímto fenoménem začali zabývat i vědci a další vzdělanci. Otevíraly se hroby a rakve a zkoumala se těla. Nalezené skutečnosti se nedaly vysvětlit jinak, než vampirismem. Symptomy, které by normální mrtvé tělo nemělo vykazovat.
Mezi nejznámější zastánce vampirismu patřil doktor Franz Von Gerstopf. Podle něj byla existence upírů velmi pravděpodobná. V následující zprávě popisuje jednu ze svých inspekcí. „ Otevřeli jsme hrob jisté Dorothey Fissové, která byla pohřbena již 128 dní. I když byl obličej rozložený, ruce i chodidla vypadala naprosto normálně. Horní část těla byla rovněž naprosto netknutá a na rubáši byla čerstvá krev. A nebyl to jediný nález těla, které vypadalo tlustě a mělo růžovou pokožku. I nehty a vlasy evidentně povyrostly“. V 18. stol. Bylo toto všechno znakem vampirismu. Moderní věda to však dokáže vysvětlit. Tyto fenomény vznikají během rozkladného procesu. Rozklad plní tělo plyny, čímž se nitrotělní prostory zvětšují a i původně hubené tělo pak vypadá dobře živené. Těla často ztrácejí krev, zejména otvory v obličeji. Vlasy, ani nehty ve skutečnosti nerostou, naopak okolní tkáň se zmenšuje a nehty tak vypadají větší. Upíři byli rozpoznáváni podle mlaskavého zvuku, který údajně vydávaly. Jak se vysvětluje tohle? Šťávy, které jsou produktem rozkladných procesů, jsou vytlačovány nosem a ústy a plyn s bubláním uniká z trávicího traktu. To vše dohromady tvoří onen mlaskavý zvuk. Všichni údajní upíři mají jednu věc společnou. Byli chudí a často žili na okraji společnosti. Jak je tedy možné, že nejznámější upír vůbec, Drákula, byl aristokrat? Román Brema Stokera, Drakula byl založený na historických zdrojích a tradicích. V jednom podstatném prvku se ale Stoker od historických zdrojů a dokumentů odklonil. Jeho upír je hrabě, šlechtic, který žije na zámku. Stokerův román začíná poznámkou „Opustil Mnichov 1. května v 9:35 večer“. Původně chtěl ale Stoker svůj román zahájit velkým upířím útokem, který se odehrál předchozí noci. Útok začal u hrobky rakouské princezny. Když se k ní hrdina Johnatan Harker přiblížil, zvedla se z hrobu upírka. Harker omdlel. Když přišel k sobě, na jeho hrudi seděl vlk a udržoval pro upíra jeho krev teplou. Stoker se zmiňuje o nápisu na zadní straně princeznina hrobu „Mrtví cestují rychle“ …Je to citát z jedné německé balady z 18. století. Považuje se to za jednu z prvních zmínek o nemrtvých. Napsal ji Godfried August Berger,  jmenuje se Lenore. Lenore je o nevěstě, která prokleje nebesa, protože její manžel zemřel ve válce. Nakonec se vrátí, ale jako nemrtvý. „Počkáme až do půlnoci, volám z dalekých Čech, odjel jsem dlouho po setmění a chci tě vzít s sebou“. Tyto náznaky nás vedou do Čech, kde byly nalezeny ony upíří kostry. Existuje i něco, co ukazuje na upíra vznešeného původu?

Dnešní Český Krumlov je středoevropský unikát, jeho historické centrum je zcela netknuté. Nad městem se tyčí jeden z největších a nejkrásnějších zámků Evropy, rovněž velmi zachovalý. Svého času byl Krumlov správním centrem celé oblasti, hustě zalesněné, větrem ošlehané pláně. Tady začíná Reiner Keple svůj výzkum. Původně Stoker zasadil první kapitolu své knihy na větrem ošlehanou pláň. V této kapitole píše o vlcích a upírovi v hrobce rakouské princezny. Dokonce nám dává i jméno tohoto upíra „Lenore“ Kostry nalezené v Českém Krumlově se datují do počátku 18. století. Podle tradice jsou nejnebezpečnější upíři aristokraté. Nyní se pokusíme zjistit, kdo byl pánem tohoto zámku na počátku onoho století. Existuje spojení, mezi třemi kostrami, událostmi v románu a Krumlovském zámku?
Průzkum začíná v zámeckém archivu. V něm najdeme 10 kilometrů ulic se záznamy. Jsou tady nesčetné dokumenty, které nebyly nikdy vědecky prozkoumány. Na tomto archivu je unikátní to, že jsou zde záznamy z téměř každého dne, během několika staletí. Je to hotový poklad. Během svého výzkumu, narazil Reiner Keple na neobvyklou shodu okolností, jméno, podobné Lenoře. V době velké upíří hysterie v tomto zámku sídlila rakouská princezna jménem Eleonore. Krumlov v první polovině 18. století, období baroka, čas velkých kontrastů. Velká většina populace žije v absolutní chudobě a aristokracie se topí v luxusu. Hořká mizérie a korpulentní extravagance od sebe mnohdy stály jen pár kroků. Mezi nejprominentnější aristokraty patří i Eleonore Amalie von Schwarzenberg. Princezna z Badenu, nedaleko Vídně, která si v roce 1701 vzala prince Adama Franze Schwarzenberga. Královský pár nechal zámek zvětšit a upravit do barokního lesku. Jejich život byl plný galarecepcí a nákladných večírků. Ale Eleonořin osud měl nabrat několik dramatických obratů. Mohla být právě ona modelem pro hraběte Drákulu Brema Stokera? A pokud ano, tak jak?
Existuje jen několik Eleonořiných portrétů. Jeden z obrazů v životní velikosti ji zobrazuje s jejím synem Josefem Adamem. Takovýto obraz nebyl pro dámu té doby typický. Na tomto obraze, má Eleonora v ruce pistoli a na hlavě klobouk. Na tomto obrazu je ale i skrytá indicie, poukazující na nepěkný osud této české princezny. V roce 1996 objevili experti, během restauračních prací na Eleonořině portrétu, něco zvláštního. Tento detail lze vidět jen za použití rentgenového paprsku. Rentgen nám ukáže, co leží pod svrchní barvou na plátně, kolem Eleonořiny hlavy. Lidské oko si nejspíš ničeho zvláštního nepovšimne. Jakmile se ale udělá rentgenový snímek, jsou výsledky překvapující. Část plátna s princezniným portrétem není vůbec součástí původní malby. Stehy, kolem této části plátna jsou jasně viditelné. Existuje jen jediné vysvětlení. Eleonořina hlava byla na tomto portrétu vyměněna. Proč byla původní hlava odstraněna? Mohla to být symbolická dekapitace?

Eleonore byla vášnivá lovkyně. Její vášeň pro lov, byla dokonce větší, než vášeň jejího manžela. Dokonce organizovala obrovské lovecké akce pro českou smetánku. Během těchto akcí se střílelo prakticky na všechno, co se hýbalo. Ale jedno zvíře, v té době velmi obávané, bylo Eleonorou zapovězeno. Byl to vlk. Vlky potřebovala živé z opravdu nevšedního důvodu. Měli ji pomoci porodit syna a dědice. Léta se Eleonore snažila otěhotnět. Bez úspěchu. Proto se obrátila na metodu, která se předávala dále, po mnoho generací. Pila vlčí mléko, které mělo údajně zvyšovat plodnost. Princezna chovala vlky, kteří byli chyceni během lovů, v klecích, kde se měli dále množit. Samicím, bylo odebíráno mléko, což není nic snadného. Při odběru mléka, bylo vytí vlčic slyšet po celém městě. Tohle byla jen jedna z mnoha zvláštních praktik, které si časem obyvatelstvo začalo s Eleonorou spojovat. Napříč celou Evropou se odedávna věřilo, že jsou vlci spojeni se zlem, se Satanem. Říkalo se, že je seslali zlí duchové a že pomáhají upírům. Byly jim přičítány různé schopnosti. Jejich mléko mělo posilovat ženský reprodukční systém a podporovat narození mužského potomka. Tato víra byla založena na legendě o dvojčatech Romulovi a Removi, zakladatelích Říma. Podle legendy je kojila právě vlčice. Dokonce i lékaři v 18. století věřili na spojení s vlčím mlékem a mužským potomkem. Pod lékařským dohledem, vykonávala tuto recepturu Eleonore den, co den. Eleonore pila vlčí mléko celá léta. Tak velký tlak na ni byl vytvářen, kvůli porození mužského potomka. Konečně byla zachráněna. To, co se jí podařilo v roce 1722, byl tenkrát prakticky zázrak. V 41 letech, se jí narodil syn. Soudilo se, že je to buď lékařský zázrak, nebo čáry. V roce 1732, ve stejném roce, kdy se v Německu poprvé začalo používat slovo upír, byl její manžel zastřelen, během lovu, nedaleko Prahy. Výsledkem bylo to, že Eleonořin syn, nevyrůstal s ní, ale s císařem ve Vídni. Jako kompenzaci, dostala Eleonore roční apanáž. Ale tento objem peněz, ani z daleka, nestačil na pokrytí jejich výdajů. Podle dokumentů v zámeckém archivu, měla princezna neustále problémy s placením účtů. Drahá vína, tabák, klenoty a především vysoké ceny léků zničili její reputaci, mezi aristokracií ve Vídni. Eleonore byla očividně pověrčivá. Jak stárla, její fascinace okultismem se zvětšovala. Ale jak by mohla být česká princezna, sebevíce zvláštní, považována za upíra?

V Krumlovském zámku se dodnes uchoval takzvaný magický svitek. Je to papírový svitek se symboly a zaříkáváními, která mají chránit před zlými duchy. Tyto symboly se obkreslily a vystavily v místě, kde chtěl mít jejich majitel výjimečnou ochranu. Často byl tento rituál spojován s lékařským ošetřením. Podle etikety, měla Eleonore, nosit vdovské šaty, ale ta se místo toho neustále oblékala do barokních rób, alespoň na ty společenské příležitosti, které ji zbyly. Většinou se jednalo o návštěvy lékaře. Během svých osamělých let na Krumlovském zámku Eleonore fyzicky chřadla. Neustále ji navštěvovali lékaři, kteří se ji pokoušeli ulevit od jejich strastí. Mezi nimi byli i nejprominentnější lékaři té doby. Ale v té době, nebyly lékařské standarty příliš vysoké. Nejčastější lékařskou procedurou bylo pouštění žilou. Mělo očistit tělo a odstranit z těla zlé tekutiny. Bylo to vše, co tehdy mohla lékařská profese nabídnout. I když tehdejší lékaři věděli o existenci červených krvinek a měli velmi solidní znalosti anatomie, léčit neuměli. Místo toho, aby léčebný proces pacientovi pomohl, často mu spíše přitížil. Lékaři 18. století operovali v šedé zóně, mezi vědou, pověrami a magií. Podle přesných záznamů v zámeckém archivu, Eleonoře předepisovali mnohé a často velmi zvláštní léky z Vídně a z Prahy. Například recept z 30. apríla 1737 čítá 60 preparátů. 30. apríl je zvláštní datum, je to Valpuržina noc. Noc čarodějnic a duchů. Eleonore věřila v moc démonů. Za tyto léky, utratila měsíčně obrovskou sumu. Objem jejích objednávek byl takový, že lidé u soudu cítili povinnost to zastavit. Evidentně byli na pochybách, ohledně její příčetnosti. Eleonore dále experimentovala s různými substancemi. Chytala se každého stébla, ale její zdravotní stav se stále horšil. Pro lidi, okolo ní, musely být její symptomy, během upíří hysterie, velmi podezřelé. Bílá, vysušená pleť, bez jakékoliv jiné známky choroby. Eleonořino zdraví, se rapidně zhoršovalo, a když se přestěhovala z Krumlova do Vídně, kde doufala nalézt kvalitnější léčbu, prakticky už umírala. Namáhavá cesta, byla posledním, zoufalým pokusem o záchranu jejího života. Její dny už byly sečteny. Na jaře 1741, ulehla princezna na smrtelnou postel. Všichni lékaři byli bezradní. Archivy neobsahovaly jakoukoliv zmínku o diagnóze jejího onemocnění. Nechtěl snad o tom nikdo mluvit? Předpokládali snad lékaři nadpřirozené důvody? 5. mája 1741 v šest hodin ráno, ve Schwarzenbergském paláci ve Vídni Eleonore zemřela. Okamžitě po její smrti byla provedena pitva. V Krumlovském archivu se podařilo najít originál pitevní zprávy. Ta popisuje stav jejího těla velmi precizně. Pouhých devět hodin po Eleonořině smrti se sešli nejlepší lékaři říše, aby provedli pitvu. Bylo zjištěno, že Eleořino tělo, bylo extrémně vysušené. Pod střevy byl nalezen výrůstek, asi o velikosti hlavy dítěte. Zaznamenána je i cena pitvy. Odměna lékařům byla, podle účetních knih, velmi vysoká. Byl to ekvivalent dnešních asi sto tisíce eur. Obrovská částka. Podle dnešních odborníků bylo velmi neobvyklé, že pitva vůbec proběhla. V té době se totiž aristokraté nepitvali. Taky poplatek, svou výší, nijak neodpovídá provedené práci. Buď tato práce obnášela nějaké extrémní riziko, například infekci, nebo měly peníze zavřít nějaká ústa. V pitevní zprávě chybí popis příčiny smrti. Z dostupných informací si však lze snadno mnohé odvodit. Princezna měla tumor v malé pánvi, který metastázoval do plic a do oblasti Solaru. Pitevní zpráva a zámecký archiv, nám ukazují dramatický obraz posledních princezniných dní. Od augusta 1740 do data jejího skonu, musela hodně chátrat. Nádory v plicích jí odebíraly kyslík. Cítila bolest na hrudi a měla hodně velké bolesti. Říká se, že kouření tabáku pomáhá, ale nepomáhalo. Postihlo ji i několik ataků koliky a bolela ji spodní část těla. Bolí ji i spodní končetiny. Ztrácí váhu, i chuť k jídlu. Lidé, kolem ní, vidí, jak chátrá. Jakoby každý den ztrácela krev. Z dnešní perspektivy, můžeme jasně říci, podle informací z pitevní zprávy, že tato žena zemřela na rakovinu, ale pokud nebyla v pitevní zprávě uvedena příčina smrti, jaký byl tedy její důvod? Je možné, že jeden z jejich ošetřujících lékařů, viděl její stav, jako projev vampirismu?

Lékaři často diagnostikují to, co se jim právě honí hlavou. Z korespondence víme, že si Eleonore často žádala doktora Franze Von Gerstopfa. Gerstopf byl osobním lékařem císaře Karla IV. Také vedl mnoho komisí, vyšetřujících vampirismus. Jako mnoho lékařů jeho doby, byl i on přesvědčen, že je vampirismus nakažlivý. Princezniny symptomy přesně odpovídaly upírské nákaze. Chřadnutí, chudokrevnost, mentální dezorientace. Pokud její doktoři věřili, že se z Eleonore stával upír, možná nebyla tajemná pitva vůbec pitvou. Možná se jednalo o intervenci. Rituál, který měl zabránit upírovi vstát z mrtvých. Pokud by existovalo podezření, že princezna trpí vampirismem, mohla pitva sloužit k neutralizaci upíra stejně, jako kdyby jej popravovali. Bylo nemyslitelné, princezně, jen tak probodnout srdce kůlem, i kdyby byla upír. Vědecká pitva mohla udělat stejnou službu, ale s daleko větší důstojností. Během každé pitvy se otevírá srdce, což má stejný efekt, jako jeho probodnutí. Pokud byli znepokojeni i lékaři, představme si, jak se musel, při posledních dnech, před Eleořinou smrtí, bát prostý lid. Pokud princezna dostala vampirismus, znamenalo to, že je někde kolem upír tak mocný, že dokázal nakazit princeznu. Hrad byl uzavřen a hlídán 24 hodin denně.  Po celé oblasti se šířil strach a bezmoc. To vše kvůli nevědomosti. Řádí upírská hysterie. Po celé zemi jsou pálena těla domnělých upírů. Mezi tím, začíná být v princeznině paláci její choroba větší a větší hrozbou. V noci jen leží a těžce oddechuje, nemůže spát. Trpí nervozitou a panickými stavy. Cítila se upíry ohrožována? Bála se, že je upír? Pokud je tato princezna skutečně inspirací pro hraběte Drákulu, musel by skutečný příběh začít její smrtí.

Tradičně byli Schwarzenbergové pohřbíváni v rodinné hrobce, v kostele svatého Augustýna ve Vídni. Byl tam pohřben i Eleonořin manžel. Otec tamního kostela, dohlíží na knihy mrtvých. V knize mrtvých je čtrnáct jmen. Jedna dáma, která je uvedena v seznamu, zde ale ve skutečnosti pohřbena není. Eleonore Amalie Magdalene. V knize se píše, že byla, na vlastní přání, pohřbena v Čechách. V klášterních kronikách je další zajímavé vodítko. Za normálních okolností by něco takového nemohlo být vůbec zaznamenáno. Archivář věnoval Eleonořině smrti dokonce půl strany. Píše, že zemřela 5. mája, že byla na své vlastní přání pohřbena v Čechách a že její tělo bylo převezeno zpět a pohřbeno ještě týž den. Převoz těla zpět do Čech je zakomponován v závěti. Byl do ní však připsán jen několik dní před princezniným skonem a proto je otázkou, jestli skutečně reflektuje její osobní přání.
Proč by měla být princezna převezena stovky kilometrů daleko do vzdálených krajů? Bála se skutečně přeměny v upíra v samotném srdci Vídně a rozšíření infekce v hlavním městě říše?

„Mrtví cestují rychle“, tak je to napsáno v Bergerově Lenoře. „Mrtví cestují rychle“, je rovněž nápis na tajemném náhrobním kameni Drákulova návštěvníka. Když se v příběhu objeví samotný Drákula, někdo zašeptá „mrtví cestují rychle“. Mrtvá princezna Eleonora také cestovala rychle. Na cestě z Vídně, kde zemřela, do Českého Krumlova, kde byla pohřbena. Pohřeb Eleonory se rovněž lišil od normálního pohřbu aristokrata. Po celé zemi se za Eleonoru konaly zádušní mše. Její tělo bylo uloženo v kapli svatého Jiří na zámku. Jejího pohřbu se nezúčastnil ani jediný aristokrat, nebo výše postavený kněz. Přední lavice zůstala prázdná. Byla vyhrazena jejímu synovi, který nepřijel. Vlastní pohřeb se konal 10. mája v kostele sv. Víta v Krumlově. Eleonore byla pohřbena v noci. V osm hodin se vydal smuteční průvod, na cestu ze zámku do kostela. Byl složen z obyvatel Krumlova, mnoha mnichů a jeptišek. Všichni putovali se svíčkami a pochodněmi. Ve své poslední vůli, vyjádřila Eleonore přání, ať se jejího pohřbu zúčastní pouze chudý lid z Krumlova. Byla pohřbena v boční chodbě kostela. Po jejím hrobě zde však není ani památky. Pod kobercem, který v kostele leží už celá desetiletí, je jen náhrobní kámen. Pod lebkou a hnáty, které jsou do kamene vytesány, je napsané datum jejího skonu. 5. 5. 1741. Nikde není ani zmínky o jejím šlechtickém titulu. Nenajdeme zde ani její erb. Jen tajemný nápis „Ubohý hříšník“.
Na této hrobce je něco tajemného. Víme, že všichni ostatní členové rodu, jsou pohřbeni v hrobce ve Vídni. Eleonore je jediná, kdo je pohřben zde. Existuje jistá stará, upírská legenda, nazvaná „Demasticacione Mortuorum“, neboli „O žvýkajících mrtvých“. Žvýkající mrtví, nejdříve sežvýkali svůj rubáš a pak se obrátili na tělo, které leželo vedle nich. Možná proto chtěla rodina zajistit, aby byla Eleonore pohřbena daleko od nich. Návrat mrtvé princezny musel být, pro obyvatele Krumlova, šok. Městem probíhaly zkazky o upírech. Kdo nakazil Eleonoru a kde udeří příště? Lidé začali chvatně hledat upíry. Barikádovaly se domy. Na ochranu se nad dveře věšel česnek, nebo kříž. Hon na upíry je přivedl až na hřbitov, kde našli, co hledali. To, co té noci našli, může vysvětlovat zvláštní nález o 250 let později. Když se černý kůň u některého hrobu splašil, říkalo se, že je v něm upír. A to se mohlo stát ne jednou, ale i třikrát. Mohly být vykopány tři rakve. Dav mohl odvézt rakve na opuštěný hřbitov a mohl tam provést rituály přesně tam, kde o 250 let později, budou kopat archeologové. Existuje ale i další vysvětlení, jak mohli obyvatelé Krumlova najít své upíry. Často byli za upíry považováni lidé, kteří spáchali sebevraždu. V kronikách se dočteme o třech sebevraždách, které se v té době udály. Jak ale do toho zapadá Eleonořin pohřeb? Po její smrti, roku 1741, zmizela z historie. V jejím hrobě ale můžeme nalézt ještě jedno vodítko. Byla pohřbena jako aristokrat, nebo jako upír? Georadar, nad hrobem Eleonory, ukazuje anomálii. Jakousi výduť pod náhrobním kamenem. Asi tam, kde by měla být rakev. Ukazuje to na to, že je rakev přikryta, jakousi pevnou hmotou. Aby bylo možné zjistit, co to je, dostali vědci povolení odstranit náhrobní kámen a kopat. Udělají přesně to, čeho se obyvatelé Českého Krumlova báli nejvíce. Hned na začátku, když se snaží odkrýt hrob, si okamžitě všimnou něčeho jiného. Fragmentu lidských kostí. Eleonořin hrob, byl pokryt hřbitovní půdou. Je to svatá půda. Nyní si uvědomují, že pod půdou je zazděný prostor. Prorazí si cestu skrz zeď a chystají se spustit kameru do hrobky. Dvě a půl století, po jejím spěšném pohřbu, kamera ukazuje rakev upírské princezny. Vypadá to, že Eleonořin lid, nenechal nic náhodě. Její rakev byla zazděna, posypána svatou půdou a zapečetěna masivním náhrobním kamenem. Chtěli si být jistí, že se nikdy nedostane ven.
V letech, po Eleonořině smrti, se upírská hysterie rozmohla natolik, že osobní lékař Marie Terezie, velký lékařský reformátor Gerhard Van Swieten, byl, v roce 1755, vyslán do Čech, aby zde vysledoval situaci s vampýry. Jeho závěr zněl, že upíři se stále zjevují jen tam, kde vládne nevědomost a že neexistují žádné důkazy o jejich existenci. Postavil se k vampirismu, jako skutečný vědec. Éra rozumu se dostala i do východní čísti rakouského impéria. Na základě jeho zprávy, vydala Marie Terezie výnos, že všechny proti upírské praktiky, probodávání kůlem, narážení na kůl, nebo pálení těl, má skončit. Upírské příběhy se přesunuly ze skutečného světa, do světa fikce.

Legendy a hororové příběhy mají často historické kořeny. Historické kořeny upírského mýtu se však nenalézají v Transylvánii, ale v samotném srdci Evropy. Bram Stoker je velmi dobře znal, když začal, v roce 1980, psát svůj slavný román „Drákula“. Stvořil v něm nejznámější obraz upíra - hraběte Drákulu. Odstranil ale upírskou princeznu, která byla původní verzí příběhu. Proč? …To nikdo neví! Svého lovce upírů, Van Helsinga popsal podle rakouského vyšetřovatele Gerharda Van Swietna. Stokerův příběh nebyl jen výplodem jeho fantazie, byl založený na skutečných historických faktech. Skutečná upírská hysterie, skutečné rituály, které měly zahnat, nebo porazit démony a skutečná žena, upírská princezna, jejíž příběh byl dlouho pohřben a zapomenut, aby nakonec opět vstal z mrtvých.

Jan Filip.

Návrat na obsah