MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


Na celém světě existují místa, která vám dokáží hrůzou zmrazit krev. Místa, obydlená duchy, která jsou prokleta tragédiemi a zoufalstvím. Místa, kde se horory minulosti odehrávají v přítomnosti. …Znovu a znovu.
Vybral jsem pět míst z jiných kontinentů a jedno evropské.
Zastavíme se na šesti místech, které jsou podle mne nejděsivější.
Při tom jsou tato místa málo známá a často opomíjená.


Mikronézie - Prokleté zříceniny Nan Madolu

Kdyby byl Nan Madol turisticky lehce dostupný, luštitelé záhad a dobrodruzi by si tam určitě podávali dveře. V ruinách opuštěného města neznámé civilizace jsou prý dosud neprozkoumané podzemní chodby, hrobky s kostmi obrů a v noci tam údajně straší duchové mrtvých králů.
Staré písemné záznamy o historii ostrova neexistují, pověsti a legendy se předávaly pouze ústně z generace na generaci. Jenomže zdejší zvyk -držet tajemství a nemluvit o něm, značně ztěžuje luštění záhady Nan Madolu. Domorodci na ostrově stále věří, že ten, kdo řekne všechno, co ví, zemře. Nebezpečí ale hrozí i samotným výzkumníkům, kteří by chtěli ve zříceninách pátrat. Místní král -Nanmarki totiž zakázal rušit klid posvátného místa, kdysi prý obývaného vládci s nadpřirozenými schopnostmi. Anglickému archeologovi F. W. Christianovi dokonce pohrozil smrtí, jestli zákaz poruší a v ruinách bude kopat. Když byl počátkem 20. století ostrov pod německou správou, tehdejší guvernér Victor Berg zákaz krále neposlechl, ze zvědavosti vstoupil do zapečetěné hrobky Nan Madolu a otevřel rakve dávných vládců ostrova. Ležely tam kostry obrů dva až tři metry vysokých. V tom okamžiku se spustila prudká bouře, blesky křižovaly oblohu a silný déšť bičoval černé hradby. Příští den zrána, 30. 4. 1907, po noci plné děsivých halucinací, guvernér Berg zemřel. Příčinu smrti nedokázal určit ani německý koloniální lékař, který na ostrově sloužil. Domorodci věří, že to způsobila kletba, a dodnes tuto příhodu uvádějí jako důkaz nadpřirozených sil, strážících město mrtvých.

Austrálie - Hora smrti

Místa, kde záhadně mizí lidé, jsou oblíbeným tématem milovníků záhad. Většinou se ukáže, že se jedná jen o mystifikaci, ale v Austrálii jedno takové místo skutečně existuje.
Jako ostrov v moři eukalyptových lesů se na severu Austrálie vypíná k obloze obrovská hromada temných, zčernalých balvanů. Černá Hora, nazývaná domorodými Aboriginci také Kalkajaka. Nejstrašnější a nejvíc znepokojující místo Severního Queenslandu.
Aboriginové se k ní neodvažují přiblížit. Podle starých legend zde neustále hrozí nebezpečí. Hory se obávají i bílí usedlíci, protože tam už beze stopy zmizelo mnoho lidí, jakoby je země, nebo hora samotná, pohltila. Ani ptáci a zvířata se k ní nepřibližují. Oblasti se vyhýbají dokonce i piloti letadel, kvůli podivným vzdušným turbulencím a magnetickým poruchám. Místní obyvatelé všechny výzkumníky varují: „Rozhodnete-li se zkoumat tajemství hory, musíte být dokonale organizováni, vybaveni a připraveni na ta nejrůznější nebezpečí, ať už očekávaná, či nečekaná“. Podle moderní legendy je zde jeden ze vstupů do podzemní říše, obývané nepozemskou rasou „ještěřích bytostí“. Pravdou je, že hora odedávna vzbuzovala u domorodých Aboriginů posvátnou hrůzu, dodnes se ji vyhýbají a vážně tvrdí, že se tam dějí nadpřirozené úkazy. Lidé, kteří k Černé hoře zabloudí, si ji většinou se zájmem prohlédnou z odpočívadla u cesty a pak pokračují dál. Málokdo se rozhodne ověřovat si domorodé legendy, poslouchat tajuplné zvuky z podzemí a vydat se pátrat do chodeb. Pravdou také je, že většina odvážlivců, kteří vstoupili do podzemí, aby horu prozkoumali, se už nevrátila a zmizela beze stopy.


Mexiko - Ostrov panenek

Na mexickém kanále La Xichimilco najdete Chinampu (plující zahradu) se stovkami zavěšených panenek. Místní ji nazývají přímo Ostrovem panenek. Panenky nasbíral Don Julian Santana Barrera, který se vzdal své rodiny i celého světa jen proto, aby mohl padesát let svého života věnovat výzdobě ostrova. Jedna z legend praví, že to dělal pro ducha dívky, která se utopila v místním kanále.
Jednoho dne našel ve vodě malou holčičku, která se utopila. Už jí nedokázal pomoci. Krátce poté uviděl plavat na hladině panenku, která zřejmě dívence patřila. Tak ji pověsil na strom, ulevil její duši. Panenky rozvěsil na svou chatrč a stromy v okolí, aby prý odehnaly zlé duchy. Don Julian sbíral staré panenky po smetištích nebo je vyměňoval s lidmi za ovoce vypěstované na ostrově. Turismu však nikdy neholdoval, naopak - jedním z účelů panenek bylo odradit turisty od návštěv. Nakonec se mu podařil svým způsobem opak. Kolemjdoucí tak stále naráží na hororovou scenérii, při které vám bude vskutku běhat mráz po zádech. To už ale Don Julius neví, protože se v roce 2001 utopil ve stejném kanálu jako ona dívka, pro jejíhož ducha to všechno dělal.


Anglie - Hrad Chillingham, Northumberland

Chillingham je jedním z nejstrašidelnějších hradů Anglie. V Shakespearových dobách zde žije Lady Mary se svými příbuznými. A nebyla to lecjaká rodina. Bylo mezi nimi 18 členů podvazkového řádu, nejvyššího ocenění od krále, jemuž věrně sloužili. Tedy až do doby, kdy se proti němu spikli. Král je odhalil a samozřejmě potrestal. Několika pánům nechal setnout hlavy, hlavní vůdce dal rozčtvrtit čtyřmi koňmi, některé pověsil na šibenici za ruce, aby jim byla rozřezána břicha a jejich vnitřnosti vypadly ven. Hlavy spiklenců byly naraženy pro výstrahu u hlavní brány hradu. Takže duchů je zde opravdu požehnaně.
Tento hrad se stává oblíbeným místem Angličanů i turistů. Jsou zde pořádány svatební obřady, oslavy narozenin a promocí. Pokud se zde ale rozhodnete přenocovat, můžete potkat mnoho duchů, kteří bloumají po chodbách hradu, nebo můžete slyšet nářek malého chlapce. Bude se vám zdát, že je chlapec přímo ve vašem pokoji, ale když vstanete a půjdete k němu, tak hlas najednou bude znít ode dveří. Pokud vyjdete na chodbu, nářek uslyšíte na jejím konci. Ať uděláte cokoliv, hlas vás vylákává ven. Chlapcovi se říká „modrý chlapec“, který byl od narození mučen svými rodiči a nakonec zazděn ve zdech hradu. Občas se ho podaří zachytit i fotoaparátem. Většinou jen smutně zírá z okna na okolní zahradu, kde si jako malý hrál.



Madagaskar - začarovaná hora a vražedný most

Prokletá místa Madagaskaru nejsou označena, ale hrozí tam smrtelné nebezpečí. Turisté by se těch míst měli vyvarovat. Pro domorodce jsou posvátná. Porušení nepsaného zákazu vstupu může mít za následek i smrt. Ostrov duchů a kouzel, jak se někdy nazývá Madagaskar, dokáže přichystat Evropanům nečekaná překvapení. Jeho obyvatelé Malgaši věří v existenci různých božstev a duchů, a lpí na přísném dodržování tzv. "fady", což je malgašská obdoba polynéského tabu. Jsou to tedy omezení a zákazy, jejichž porušení trestají nadpřirozené síly. Pro neznalého cizince může být porušení fady skutečně nebezpečné. Přinejmenším ho mohou potrestat za nerespektování zákazů samotní domorodci.
Jedním z těchto míst je hora Ifandana a na jejím vrcholku je prý velký poklad. Nikdo se tam ale ještě nedostal. Když se výzkumníci snažili vrchol hory fotografovat z letadla, ze záhadných důvodů nebylo na snímcích vůbec nic vidět. Žádný Malgaš by na horu ani za nic nevystoupil. Stihlo by ho ihned prokletí. Poklad na vrcholku chrání duchové předků. Přímo pod skálou leží kosti příslušníků místního kmene Barů, kteří spáchali hromadnou sebevraždu skokem s útesu. Nechtěli se nechat podmanit výbojným malgašským králem Radamem I. Mrtvá těla náčelníků kmene byla ale uložena do dřevěných rakví a umístěna ve vodorovné skalní trhlině těsně pod vrcholem. To je tedy hlavní důvod, proč je hora posvátná a fady. Místní lidé nechtějí, aby někdo rušil klid jejich mrtvých předků, dokonce náčelníků. O povolení přístupu k hoře se musí žádat místní radu starších.

K dalším místům na Madagaskaru, které je prý pohlceno kletbou, je silniční most Ampitatsarotra. Most vede přes řeku Onive, kde už došlo k mnoha smrtelným nehodám převážně bělochů. Jejich auta se bez příčiny zřítila do řeky. Řidiči, kteří pád do hlubiny náhodou přežili, pak vyprávěli, že se před jejich očima náhle začal most rozdvojovat a oni nevěděli, která část je skutečná, a která pouze přízračná. Museli se rychle rozhodnout a než stačili auto zastavit, padali už z mostu dolů. Místní lidé říkají, že most je v moci zlého ducha, který nemá rád "vazahy" (bílé cizince) a snaží se je svrhnout do řeky. Duch se dá však usmířit, když se mu řidič pokloní. Stačí ho jenom uctivě pozdravit zatroubením na klakson. Před mostem je proto cedule s vyznačenou lebkou, která ve třech jazycích upozorňuje projíždějící řidiče na tuto nezbytnost.


Poslední místo, na které bych chtěl upozornit, je nám nepříliš vzdálené. Byl jsem zde pouze jednou, ale na ten strašidelný zážitek nikdy nezapomenu.
Nezapomenu na místo, které nahání husí kůži už jen svým jménem.
Pokud se zeptáte lidí, kteří žijí na jiných kontinentech, budou vědět o věznici Alcatraz, nebo o prokletí londýnského Toweru. Možná si vzpomenou na město duchů v Pripjati. Skutečně nikdo si ale nevzpomene přímo na toto město, nebo o něm ani neví. Pro mne je toto místo nejhrůznějším na světě.

Polsko - Osvětim (Auschwitz)

Za druhé světové války bylo město přičleněno k Německé říši a byl zde postaven nejprve koncentrační tábor Auschwitz I. v areálu bývalých kasáren. Později, roku 1942, byl na druhé straně města vybudován rozsáhlý vyhlazovací tábor Auschwitz II - Birkenau (Březinka) a menší tábor Auschwitz III - Monowitz u blízké vesnice Monowice.
Původní koncentrační tábor Osvětim (Osvětim I.) byl založen roku 1940 v nehostinném bažinatém místě nedaleko historického města Osvětim. Základem se pro něj stala polská jezdecká kasárna. Hlavním důvodem vzniku ještě nebylo masové vyhlazování, ale potřeba uvěznění velkého počtu Poláků. Kapacita tohoto tábora byla asi 15-20 tisíc vězňů. Roku 1941 začal být realizován plán tzv. „konečného řešení židovské otázky“, tedy plán vyvraždění židovské rasy jako takové. Za tímto účelem byl u 3km vzdálené vsi Březinka vybudován tábor Osvětim II. Jeho kapacita v roce 1944 dosáhla 90 tisíc vězňů. Stavět jej byli nuceni pomáhat sovětští váleční zajatci. Roku 1942 bylo zahájeno masové vyvražďování, běžící denně po tisících obětí. V táboře se nacházely 4 plynové komory s krematorii. Denně bylo možné zavraždit a spálit až 10 000 lidí. V táboře byli vražděni nejen Židé, ale prakticky všechny národnosti okupované Evropy. Tábor se stal místem působení neblaze proslulých lékařů SS, zejména Josefa Mengeleho. Tito lékaři prováděli pokusy na lidech a nově příchozí na rampě tábora rozdělovali na ty, kteří jsou určeni k okamžitému zabití, na ty, kteří jsou určeni k utýrání otrockou prací a zabití později a nakonec na ty (zejména děti), kteří se hodí na jejich pokusy.

V letech 1942-1944 bylo vybudováno dalších 40 podtáborů osvětimského komplexu. Když se blížila Rudá armáda, odvezli nacisté většinu přeživších vězňů do jiných koncentračních táborů, plynové komory a krematoria vyhodili do vzduchu a snažili se zničit i písemné důkazy jejich vraždění. I tak ale zůstalo dost nezvratných důkazů o těchto zločinech proti lidskosti. Osvětim byl osvobozen Rudou armádou dne 27. ledna 1945, jež tímto zároveň dala svobodu 7 tisícům vězňů, kteří v táboře zůstali i po evakuaci jednotkami SS. Podle údajů Rudolfa Hösse (velitele tábora), bylo v osvětimském vyhlazovacím táboře zavražděno 1 135 000 osob.
Letos od této události uplynulo 70 let a i dnes, když se přijedete kouknout na toto místo, ucítíte, jakoby na vás sáhla sama smrt. Ucítíte a možná uslyšíte nářek statisíců lidí, kteří zde byli mučeni a zavražděni. Chce se mi brečet a cítím chlad, smutek - a to o tomto místě jen píšu.
Osvětim se stala nejen turistickou atrakcí, ale i památníkem, který má připomínat zrůdnost všech válek. Přes milion duší nás varují před stále narůstající xenofobií a nesnášenlivostí.

Jan Filip.



Návrat na obsah