NĚCO O MNĚ - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

NĚCO O MNĚ

Skryté stránky > MENU

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


ZNÁTE MNE Z:


Mé celé jméno je Jan Filip Blažka a narodil jsem se před 40 lety v Praze.
Zkušenosti, které mám, jsem čerpal od své prababičky, která jako čarodějnice žila do požehnaného věku 103 let.
Čarodějnictví zdědila po své babičce jako dar, kterého plně využívala. Věnovala se mu od malička a během 80ti let své "aktivní služby“ získala mnohé zkušenosti, které mi postupně předávala.
Po její smrti se nadále od ní učím prostřednictvím jejich zápisů v deníku, který obsahuje více jak 1300 stran užitečných rad, vysvětlení a úvah.
Karty jsem se učil vykládat již od čtrnácti let a děkuji bohům za své schopnosti, které mi dali do vínku.
V současnosti působím jako věštec na volné noze.
Své schopnosti nadále rozvíjím. Stále se učím novým a novým věcem.
Stále je co se učit.¨

Je mnoho mýtů, které se o čarodějnictví šíří již tisíce let, ovšem všechny mají své racionální vysvětlení. Pokud máte otázky týkajících se těchto mýtů, rád odpovím na Vaše otázky v knize návštěv, nebo si počkejte na mou knihu, kterou stále dopisuji.

Těším se na Vaše dotazy, nebo na osobní setkání.

Jan Filip.
                  


ROZHOVOR, PUBLIKOVANÝ V ČASOPISU "MAGICKÁ ŽENA"

Co pro Vás znamená pojem čarodějnictví?
Život čarodějů a čarodějnic je velice složitý, ovšem zároveň velice bohatý a krásný. Čarodějové a čarodějky čerpají síly a energie z přírody. Za pomocí bohů s těmito silami hospodaří tak, aby byly prospěšné nejen jim, ale i ostatním. Realistický přístup k životu a radost ze života je základním kamenem a nedílnou součástí každého čaroděje. My vidíme, co jiní nevidí a proto se zdáme být podivínští, když se třeba, z ničehož nic, sehneme k zemi a sebereme kámen, větývku, nebo i kus bavlnky.

Bavlnky?
Ano, a obzvlášť kousek červené, když ho najde nějaká čarodějka, to je teprve Happy! Kousek bavlnky, nebo i niti, či stužky, je prostředek pro magické rituály. Říkáme mu Cingulum. Všichni známe pořekadlo „udělám si uzel, abych na něco nezapomněl“ Ženy si pletou copy, aby byly krásnější. Známe také klubko osudu, nebo nit života. V pohádkách, když vidíme přadleny, jak předou vlnu, předou klubko osudu. To vše má silnou symboliku. Zavázáním uzlu můžeme nejen nezapomenout, ale také přivolat a to cokoliv, to pak záleží na barvě. Červená přitahuje lásku, je barvou krve, skrývá se v ní tajemství života a životní síla, žlutá přitahuje štěstí a také peníze, modrá úspěch a podobně.

V čarodějnickém životě je hodně používaná symbolika, že?
To rozhodně. Ať už v talismanech, ve zvěři, v síle stromů, magii kamenů, nebo i v těch barvách, či uzlech. Ona je všude okolo nás, jen běžní lidé ji nevidí. I to je způsob věštění. Stačí, když si ráno položíme nějakou otázku a cestou do práce uvidíme třeba dva klacíky položené přes sebe, které naznačují nějaký znak, jako například runu, máme odpověď.

Takto lehké je věštění?
Ono na věštění není nic světoborného. Staří Římané třeba věštili tak, že si položili otázku, zakryli si uši, vyšli ven a uši odkryli. První, co slyšeli, byla odpověď na otázku. To si můžeme všichni sami vyzkoušet. Funguje to i tak, že si vezmeme knížku, myslíme na otázku, knihu otevřeme na libovolné stránce a umístíme prst do části textu. Tam uvidíme odpověď.

To je ale spíš věcí náhody, nebo ne?
Ne ne, náhoda neexistuje. Není náhoda, že tu knihu otevřeme zrovna na tom místě a prst položíme zrovna do té části textu. Náhodou označujeme to, co nás zasahuje, co se nás dotýká, co tedy zasahuje do našeho života, aniž je to způsobeno naším jednáním, aniž jsme to úmyslně vyvolali, ale není to tak. Určitě se Vám třeba stalo, že jste potkali známého a ten Vám řekl „to je ale náhoda, zrovna jsem na tebe myslel“ Nic se náhodou neděje a to, že na Vás ten druhý myslel, bylo způsobeno energií, kterou na dálku podvědomě cítil. Cítil Vaší blízkost. Nebo Vás i vyvolal za pomocí energie. I to se stává, že na někoho myslíte a on najednou zavolá, zavolá proto, že jste ho přivolali.

To je pravda. Co všechno vlastně v životě čaroděje znamená slovo energie?
No energie je základ všeho bytí. Bez ní by nebyl život, nebyl by ani vesmír. Je ukrytá všude. Když to vezmu vědecky, tak A. Einstein a jeho známá rovnice, tedy E = MC² je vlastně o síle energie, energie = hmotnost X rychlost světla ve vakuu na druhou. To znamená, že to, co má nějakou hmotnost, má i svou energii. Ono je to vlastně tak, že kilogram jakékoliv hmoty má v sobě skrytu energii o síle 21 megatun TNT. Tahle energie nikde nevzniká a ani nezaniká, jen se přetváří. My, čarodějové, s touto energií umíme zacházet a umíme jí i přetvářet stejně tak, jako každý jiný člověk, rozdíl je v tom, že my to děláme vědomě …víme o tom. Je to prakticky i základ věštění. Každý člověk vyzařuje energii někam do vesmíru (já tomu říkám „do neutrálna“) My, věštci, čarodějové ji „chytáme“ a s informacemi z této energie dále pracujeme.

To je velice zajímavé, takže čarodějem může být každý?
Určitě ano, ono se říká, že je to dar od Bohů, ale to je celý náš život a vše, co nás obklopuje. My jsme „jen“ lidé, nic míň, ani nic víc. Čarodějnictví je vlastně nauka o životě a existenci jako takové. Takže čaroděj je ten, který se učí vědě o životě a existenci. Já stále slyším „Dostal jste dar od Boha, tak byste měl s ním, jako s darem zacházet a nenechat si platit za své služby“ Ono se vůbec neplatí za dar od Bohů, jak už jsem řekl, ten máme každý a bez výjimky. Platí se za zkušenosti a za odbornost …jako u lékaře. My, čarodějové, se učíme celý život a i to učení stojí nemalé peníze.

No, ale dříve se za takové služby neplatilo
To se velice mýlíte. I v pohádkách chce čarodějnice něco za své kouzlo a vždy to má nemalou cenu. Je to i proto, abychom si byli jistí, že to kouzlo nechce klient jen z rozmaru, nebo ze zvědavosti. Vždy platí něco za něco. V dřívějších dobách platil výměnný obchod. Klienti čarodějnicím nosili jídlo, nebo věcné dary. Dnes je ale doba daleko jiná a těžko zaplatím nájem deseti vajíčky. I my musíme z něčeho žít a také máme nějaké potřeby. No a dělat k obživě jinou práci a čarodějnictví mít jako koníček také lze, ovšem i tak se za kouzla musí platit. Znám z vlastní zkušenosti, že když je něco zadarmo, tak jsou druzí lidé schopní urvat ruce a ono není jednoduché zacházet s energiemi, tak, jako to děláme my. Natož s lidmi. Většina klientů jsou plni trápení a my ho musíme napravit. Mnohé černoty si natahujeme do sebe a musíme i se sebou zacházet opatrně. Já mám třebas maximálně tři hodinové pohovory na den. Při čtvrtém už bych se mohl také zhroutit. Denně se setkáváme s bolestí druhých lidí a to je velmi vyčerpávající práce.

Kde berete energii Vy?
To je to, o čem už jsem mluvil. Beru ji všude, kde můžu. Častokrát, když jdu na procházku se psem, který mi tu energii také dodává, se sehnu pro kámen, který mě buď posílí, nebo mě negativní energie zbaví. Našemu prezidentovi se lidé smáli, že jezdí na Vysočinu objímat stromy, ale i já to dělám a radím každému. Jejich energie je nádherná a silná, takže si taky občas nějaký ten strom obejmu. Také samozřejmě relaxuju, tím se ale spíš zklidňuju. Hodně energie mi dodává Luna, proto jí my čarodějové máme tolik rádi. Je to takový náš zázrak, který nám neskutečně pomáhá.

Když mluvíte o zázraku, co je pro Vás zázrak a umíte je dělat?
Zázrak je to, že žijeme, když žijeme, jak žijeme…
Zázrakem se dá označit vše, co je okolo nás a nejen to dobré, ale i to zlé. Nikdy není nic jen černé, nebo jen bílé. I když se nám stane něco zlého, tak nám to může velice dobře pomoct. Zázrak vidím, když vidím těhotnou ženu, když vidím rozkvetlou květinu. Když se nad tím tak zamýšlím, tak pravý zázrak je v kolotoči života, v tom, že když zahyne květina, že se zrodí nová - pokud jí to teda lidé neznemožní. Že se za každého zemřelého, může do rodiny narodit někdo nový.

A umíte dělat zázraky?
Ne, ty umí jen matka příroda a i ta se občas sekne a její dílo se nevydaří. Umím čarovat, to ano, ale s oblibou říkám, že se z vaší kadibudky jen tak palác nestane a peněženka se přes noc nenafoukne. Kouzla umí podpořit nebo dovést ke kýženému cíli, ale nic neudělají za nás. To jsou pak opravdové pohádky.

Ale vždyť zázraky se dějí!
To ano, ale neděláme je my, lidé, tvoří je třeba ta matka příroda. A pokud někdo říká zázrak tomu, že se někde pohnula soška panenky Marie, tak to je jen v jeho vnímání, já v tom ale zázrak nevidím…

Tak zpět k čarodějnictví. Je mnoho mýtů o čarodějnicích, že byly zlé, že pojídaly děti, že dokázaly uřknout dobytek. Je to důvod, proč se lidé čarodějnic bojí. Co je na tom pravdy?
Všechny tyto pověry mají logický základ. Čarodějnice děti nejedly, v žádném případě. Rády se jimi obklopovaly. Děti mají nádhernou a čistou energii a čarodějnice tuto energii čerpaly, takže v přeneseném slova smyslu polykaly jejich energii. To ale děláme všichni. Nejvíc energie jde z našich dlaní a z hlavy a taky jí tudy i přijímáme. Proto všichni hladíme malé děti na hlavě, čerpáme tak jejich posilující, kladnou a nevinnou energii, nebo je naopak utěšujeme a hladíme je, když se jim něco stane. Posíláme jim energii uklidnění. Staré lidi zase bereme za ruku, abychom je utěšili a dlaněmi odebrali jejich negativní energii a dodali sílu. Také se tvrdí, že do lektvarů přidáváme dětský prst, nebo i prst mrtvoly, ale to je naše hantýrka, tak se označují bylinky. Dříve lidé neznali názvy bylin, dokavaď jim je nedali a tak se nazývaly podle vzhledu. Prst je kořen a dítě je mladá rostlinka, takže prst dítěte byl kořen nějaké mladé rostlinky. Ropuchy také nikam nepřidáváme. Za ropuchu označujeme Šalvěj obecnou a tak podobně. Co se týče uřknutí dobytka, to ano, to naši předci opravdu dělali. Bylo to ale tak, že se trestal nepoctivý, nebo zlý statkář a to třeba tak, že se krávám do krmení nenápadně přidala bylinka, po níž se kravské mléko zbarvilo do modra. Statkář nevěděl, co se děje a tak pelášil k čarodějnici. Ta mu pak řekla, že musí napravit zlo, které spáchal. Netvrdím, že všechny čarodějnice byly hodné, vždy se najde výjimka, ale většinou sloužili pro dobro. No a proč se lidé čarodějnic bojí, to je proto, že měli takovou moc. Toho statkáře k dobrému skutku nikdo jiný přivést nemohl, krom čarodějky.

A jak je to s tím, že se dožívaly dvě stě, nebo tři sta let?
Čarodějky neznaly čas, nezajímal je. I já všude chodím moc brzy, nebo pozdě. Každá čarodějka si rok určovala jinak. Některá od úplňku do úplňku, nebo do novu, jiná zas podle začátku a konce období. Pro jiné byl rok třebas i čas, po který je laň březí. Tak mohly během jednoho roku napočítat 12, nebo i 24 let.

Vám je tedy kolik?
Já mám kalendář, takže 22 …smích!

Jak je to s Vámi a církví?
No, to je jednoduché, mezi čaroději a církví je boj od jejího zrození. Církev sice mluví o tom, že hlavní problém je v tom, že my většinou uznáváme více bohů a to podle nich nelze, když je jen jeden. Že se nechceme podrobit jednomu bohu a to opravdu nechceme. My ctíme i bohyně, na rozdíl od patriarchální církve. Obdivujeme ženskou krásu, což je údajně hříšné. Důvodů k nenávisti vůči nám, ze stran církve, je mnoho. Vzniklo to ale hlavně bojem o moc, kterou staré čarodějky měly. Chodila za nimi na rady celá vesnice a to se církvi jednoduše nehodilo. Je pravda, že nesnášenlivost je i z naší strany. Mně osobně je třebas líto, když vidím jeptišky. Ony nejsou služebnice boží, ale služebnice svého představeného. Z mého pohledu jsou to především ženy a je mi líto, že musí být jejich ženství ponížené, skryté. Už jen proto církev nemám rád. Cítím i zášť vůči ní za lidi, které ve jménu jediného boha krutě zavraždili. Víte, nevadí mi víra v jiné bohy, když máme čarodějnický kruh, při příležitosti nějakého sabatu, tak v něm máme lidi, kteří uctívají slovanské bohy, indické bohy, řecké bohy a podobně. Je to jejich vůle a nikomu to nevadí. Každý máme právo na svou vlastní víru a ne, aby nám byla vnucována, nebo dokonce zakazována tak, jak byla víra pohanská. Nemám nic proti křesťanské víře, ale proti církvi ano.

Co to vlastně znamená - pohanská víra?
Pohanská víra je eklektická, takže se nedá říct, že uctíváme jen určené bohy, uctíváme ty, které nám jsou milí, já mám třeba severogermánské, kolegyně má slovanské. Hlavní, co oslavujeme, nejsou ale jen bozi, v jejich podstatě. Oslavujeme jejich energii a to, co pro nás udělali. Třeba děkujeme bohyni země, že nám dala pevnou půdu pod nohama a že té půdě dala sílu, aby zplodila obilí, děkujeme bohům hromu, že nám dali déšť, aby mohlo obilí růst, děkujeme bohu slunce, že nám dal teplo a světlo a samozřejmě všichni nám dali energii. Děkujeme třeba i Luciferovi.

Luciferovi? Takže uctíváte Ďábla?
Ale prosím Vás! Možná, že Vy máte doma nějakého svého ďáblíka …smích
Ďábel ale neexistuje! To je zas výplod církve, aby mohli strašit lidi a tím si je podrobit! Já mluvil o Luciferovi, což absolutně není ďábel, je to posel Slunce (lux = světlo, fero = nesu) Je to jeden z bohů planety Venuše. Venuše se už ve starém Římě říkalo Lucifer. Za ďábla byl označovaný hlavně rohatý bůh, symbol plodnosti a i tu uctíváme, nejen lidskou, ale i plodnost přírody. Tam je to spojení, v té plodnosti. Církev neměla tato slova ráda, protože jsou podle nich hříšná a tak boha plodnosti označila za ďábla a čarodějnice, které ho uctívaly, nařknuli z obcování s ďáblem.

Takže pohanská víra je pozitivní?
Není pozitivní, ale ani negativní. Je vyrovnaná. Je o harmonii se vším, s čím přijdeme do styku, nebo s tím, co je okolo nás - s přírodou, s lidmi, s „neživými“ věcmi. Je prostě harmonická. Uctíváme vše, co nám dává energii k životu a to bez jakéhokoliv rozdílu. Jak už jsem říkal. Je zapotřebí i negativní energie, bez ní by neexistovala ta pozitivní. Jsme opět u toho, že není nic jen černé, nebo nic jen bílé. Nic a nikdo by v životě neměl převyšovat vše ostatní a ani nepřevyšuje. Možná jen zdánlivě...



Návrat na obsah