MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku

Nechvalně proslulá středověká příručka posedlá smrtícím cílem. Obvinit, mučit a vyhladit čarodějnice.
Kniha pomáhala po dvě století rozdmýchat vládu hrůzy. Za jejím vznikem se ukrývá příběh o šílenství, padělatelství a skandálu. Jakými silami dosáhla svého vlivu? Jak a proč si udržela větší zájem, než všechny ostatní knihy tohoto typu? Mezinárodní tým odkryl bizarní tajemství a osudové kouzlo „Bible lovce čarodějnic“  
Malleus Maleficarum – v překladu Kladivo na čarodějnice. 250 stran hustě psaného latinského textu z roku 1486. Nepochybně se jedná o nejobsáhlejší encyklopedii a zákonný manuál, který byl vytvořen, aby dokázal, že čarodějnice existují a musí být usmrceny.

V šestnáctém a sedmnáctém století se Kladivo na čarodějnice v přibližně třiceti tisících výtiscích šířilo Evropou jako mor. Myšlenky obsažené v knize v průběhu času pronikly i do nového světa. V průběhu čarodějnického šílenství se Kladivo na čarodějnice postaralo o smrt přibližně tří statisíců obětí. Jak se ale stalo tak proslulou a smrtonosnou biblí lovců čarodějnic?
Pronásledování čarodějnic není výmyslem této knihy. První významné hony na čarodějnice v Evropě ji předcházejí o více než století a texty o potírání čarodějnic napsali už dříve i jiní teologové. Do dnes, více než o půl tisíciletí později není žádná středověká kniha o čarodějnictví známější, čtenější a diskutovanější, než Malleus Maleficarum. V čem tkví její tajemství přetrvávající obliby? Co stojí za jejím vlivem a přitažlivostí? Tým mezinárodních expertů, překladatelů a odborníků na středověk v roce 2009 zahájili vyšetřování. Prověřovali původní vydání a podrobné kopie ze dvou kontinentů. Odhalili vzácné dokumenty a sledovali stopu důkazů, aby zodpověděli tyto otázky.


Příběh začíná v době před půl stoletím u jednoho z nejznámějších lovců čarodějnic v dějinách. U muže, jenž bývá označován za devianta a šílence.
Rok 1485 Innsbruck – Rakousko. 48 žen a dva muži jsou obviněni z provozování škodlivé magie. Z čarodějnictví. Jejich údajné prohřešky spočívají v sesílání kleteb na cizoložné milence a používání kouzel a nápojů k navození nemoci, či smrti. Z nejtěžších zločinů je obviněna jedna žena. Vedení jejího procesu se ujal Přizvaný inkvizitor a vyvolává skandál. Ptá se na její sexuální aktivity, kterým se věnovala pod vlivem ďábla. Trvá na tom, že sexuální promiskuita je základem jejich čarodějnických schopností. Právník, vyslaný místním biskupem zasahuje. Obviňuje inkvizitora z nepatřičného a nezákonného jednání. Požaduje zproštění všech obvinění. Inkvizitor odjíždí z Innsbrucku. Jeho proces skončil fiaskem. Jmenuje se Heinrich Kramer, latinsky Heinrich Institoris. Proslulý inkvizitor a budoucí autor kladiva na čarodějnice.
Rok 1486. Krátce po svém neúspěchu začíná Heinrich Kramer Institoris tvořit své mistrovské dílo. Knihu, která má dokázat, že čarodějnice pohání jejich slabost a chtíč. Že jejich prostřednictvím získává ďábel své tělo.  Čarodějnice se musí vymýtit a upálit. To bude hlavní argument Heinricha Kramera. Kniha msty navždy umlčí jeho kritiky a přesvědčí svět. Jeho „bible lovce čarodějnic“.
Největším úspěchem Kladiva bylo, že z pomsty jednoho muže učinilo cíl. Co by mohlo vysvětlovat jeho vliv? Po staletí se zdálo, že jeho dílo se těší přízni církve. To však může být zavádějící.
V listopadu 2009, v německém historickém muzeu v Berlíně se dva vědci Dr. Johannes Dilinger a Dr. Andreas Schneider ve snaze najít důkazy, které vysvětlují neobvyklý úspěch knihy, rozhodli podrobně prozkoumat dvě kopie. Každý záměr k pochopení musí začít u významného dokumentu, který Kladivo obsahuje. Podle některých se jedná o nejmocnější podporu, jaké se mohlo Kladivu dostat od samotné církve. Nazývá se Papežská bula. Papežská bula je dokument, který se rovná královskému prohlášení, jen s tím rozdílem, že ji podepisuje papež. Jedná se o oficiální církevní doktrínu a zůstává nejznámější bulou v dějinách. Summis Desiderantes, známá jako čarodějnická bula. Bula obsahuje dva důležité body. 1) varuje před čarodějnicemi - bula popisuje co je to čarodějnictví a čeho se čarodějnice dopouštějí. Že s využitím kouzel sesílají na zem krupobití a bouře, způsobují neplodnost lidí a dobytka, zabíjejí a znetvořují. 2) dává jmenovitě Heinrichu Kramerovi svolení, aby je pronásledoval. Dnes je těžké říci, jaký vliv takovéto rozhodnutí papeže mělo. Přesvědčilo čtenáře, že čarodějnice existují a že kladivo na čarodějnice má požehnání tehdejšího nejvyššího představitele církve Inocence VII. Jedna věc ale nesedí. Vědci zjišťují, že bula je zajímavá spíš tím, co nesděluje. O kladivu na čarodějnice není nikde ani zmínka. Papežská bula byla vydána tři roky před zveřejněním Kladiva. Proč je tedy součástí všech vydání? Odpověď začíná v roce 1484. Podle některých historiků se Heinrich Kramer chystal do Říma. Byl znechucený tím, že ho úřady odmítají podpořit při pronásledování čarodějnic. Vzal si s sebou dopis, v němž žádá o svolení soudně stíhat čarodějnice s plným souhlasem papeže. Kramer neopomněl ani na blíže nespecifikovanou částku, která měla přesvědčit Vatikán, aby jeho žádost schválil. Kramerův dopis se setkal s úspěchem. Stal se základem Summis Desiderantes, papežské buly. Papežská bula se o kladivu vůbec nezmiňuje. Kramer ale přesně věděl, co se stane, když ji umístí do popředí. Bula se mu velice hodila, protože budila dojem, že Vatikán souhlasí se vším, co Malleus Maleficarum uvádí.

Z hlediska vyšetřovacího týmu zavádějící bula odkrývá překvapivou možnost, že úspěch knihy neměl s oficiálním souhlasem papeže nic společného a že vše je dílem zdatného manipulátora. Heinricha Kramera, muže posedlého umlčováním svých kritiků s nepolevujícím úsilím změnit pohled světa na čarodějnice, zlo, které musí být zastaveno.
Kladivo líčí nástrahy čarodějnictví velice podrobně. Jasnovidectví, kouzelnictví, čáry vyvolávající smrtelné nemoci, únosy dětí a jejich obětování, povolávání živelných katastrof, kanibalské pití krve, létání vzduchem za účelem setkání s ďábelskými soukmenovci a navštěvování obřadů černé magie, takzvaných sabatů. Kramer do své knihy vkládá i skutečné příběhy, které při honu na čarodějnice sám zažil. Zvláště jeden proces, který považoval za ideální. Obžalovaná totiž byla odsouzena k smrti.

Kramer se ovšem obával toho, že k tomu, aby byla jeho kniha uznávána, jeho jméno nestačí. Aby své čtenáře přesvědčil, potřeboval význačného spoluautora. Následující fakta jsou považována za nejkontraverznější. Prakticky všechna vydání knihy jsou připisována dvěma mužům. Kramerovi a profesorovi prestižní univerzity v Kolíně Jakobu Sprengerovi, jenž patřil v té době k předním dominikánským mnichům a byl daleko známější než sám Kramer. Někteří odborníci se domnívají, že Sprenger nenapsal nic víc, než předmluvu. Podle jiných působil tento muž pouze jako Kramerův poradce. Další tvrdí, že Sprenger neměl s knihou zhola nic společného a že Kramer slavné Sprengerovo jméno jednoduše padělal.
Kramerova kniha Malleus Maleficarum je již připravena k vydání. Aby kniha zapůsobila, je rozdělena do tří částí. První přináší filozofickou argumentaci, dokazující existenci čarodějnic. Druhá obsahuje návod pro duchovní jak rozpoznat čarodějnictví ve vlastní komunitě. Třetí je nejznámější ze všech. Jedná se o legální manuál, praktickou příručku pro objevení, obvinění, usvědčení a vynesení rozsudku smrti nad čarodějnicemi. Po dokončení knihy nemohl Kramer tušit, jakého se jeho třídílná bible lovce čarodějnic dočká úspěchu. Za nedlouho bude pomáhat posílat čarodějnice na smrt po desetitisících.
Kramer byl připraven předložit Nejsystematičtější důkaz, že čarodějnictví existuje a že jeho prostředníky jsou vždy ženy. Odpověď na otázku proč se čarodějnic obávat a vymýtit je ještě děsivější. Čarodějnice jsou předzvěstí apokalypsy. Před dnem zúčtování budou všichni bez výjimky uvrženi do pekla.
K uvedení knihy do prodeje je potřeba ale ještě jeden dokument. Dobrozdání. Mělo podobnou funkci, jako dnešní propagace. Bez dobrozdání mohlo být dílo odsouzeno k záhubě. Heirich Kramer si vyžádal dobrozdání v jedné z nejprominentnější z církevních škol té doby.  Univerzity v Kolíně nad Rýnem. Slavný „spoluautor“ Jakob Sprenger byl navíc jedením z nejuznávanějších profesorů tétu univerzity. Získání dobrozdání bylo dlouho záhadou. Někteří tvrdili, že díky Spregerově pověsti proběhlo dobrozdání hladce.  Jiní říkali, že Kramer byl v získání dobrozdání natolik neústupný a tvrdohlavý, že dobrozdání nedostal a proto si jej padělal a později nechal vytisknout.
V roce 2009 tým vědců podrobuje dobrozdání pečlivému rozboru. Pátrají po známkách padělání. Dobrozdání se stává ze dvou částí. První tvoří klasická recenze knihy s notářsky ověřenými podpisy čtyř vědců z kolínské univerzity. Druhá část představuje pouze neurčitý obecný souhlas s pronásledováním čarodějnic, podepsaný osmi vědci. Tyto podpisy však nejsou notářsky ověřené. Notář, který byl u podpisu, přiznal, že při podpisu druhé skupiny vědců nebyl přítomen přesto, že jeho ověření bylo žádoucí. Pravost podpisů zpochybňuje ještě jiný důkaz. Nejméně dva lidé, kteří dobrozdání podepsali, později uvedli, že tak neučinili. Tato skutečnost tedy svědčí o tom, že dobrozdání byl podvrh. Jediný profesor, který tuto knihu četl, se vyjádřil, že toto rozhodně není kniha, kterou by měli číst široké masy. Je to kniha pro odborníky. Považoval celé dílo za velice problematické. Možná dokonce za nebezpečné. Dobrozdání je součástí prakticky každého vydání Malleus Maleficara, nikdo, kdo knihu četl, neměl důvod dobrozdání tak významných osobností zpochybňovat. Dobrozdání pomohlo učinit z knihy fenomén.

V roce 1487 bylo Kladivo díky kompletnímu dobrozdání připraveno proniknout mezi veřejnost. Tisk proběhl v německém Špýru. Bible lovce čarodějnic vtrhla do světa. Díky novým vynálezům v tisku se Kladivo šířilo jako požár. Odhaduje se, že časem se prodalo více, než 30 tisíc výtisků. Kladivo zasáhlo veřejnost na počátku šestnáctého století, v nestabilním období. V době, kdy v katolické církvi zuřil jeden z největších vnitřních svárů, a rodila se protestantská reformace. Kniha, líčící apokalypsu v důsledku čarodějnictví, pomohla v těchto zmatcích vytvořit kult strachu a podezíravosti.
Praktiky popisované v Mallus Maleficarus se staly samozřejmostí. Tvrdé výslechy, návody, jak využívat mučení a kdy vynést rozsudek smrti. Obyvatelé měli být prostřednictvím vzkazů na městských branách podněcováni k uvádění jmen podezřelých. V průběhu dalších desetiletí vzneslo několik kritiků tvrdé námitky. To ale nestačilo. Nelítostné pronásledování čarodějnic se rozšířilo do severní Evropy a páchalo spoušť i ve Francii, Švýcarsku, Německu a dalších zemích. Kladivo, čtené širokou veřejností pomohlo rozdmýchat novou vlnu pronásledování, mučení a usmrcování.

Zuřivé hony na čarodějnice podněcovala hysterie, kterou pronásledování vyvolávalo. Podezřelými jsou nejčastěji rolnické ženy. Některé praktikují bylinkářství, jiné používají kouzla a čáry. Další jsou duševně nemocné. Mnohé jsou pouze ubohé žebračky, jejichž jediným proviněním je bída. Podle kladiva jsou nejnebezpečnější slabí jedinci. Ženy jsou mučeny. Inkvizitoři, díky bibli lovce čarodějnic Malleus Maleficarum vědí, že je to nejjistější způsob, jak přinutit čarodějnici k doznání. Jestliže daná osoba nevyjeví pravdu hned, při výslechu s využitím mučení, se druhý, nebo třetí den dozná. K nejhorším mučidlům patřila železná helma, stlačující lebku, takzvaný drtič hlavy, strapado a palečnice, která drtila prsty. Procesy trvaly roky.
Existují názory, že činy, které kniha Malleus Maleficarum inspirovala, patří v dějinách k nejhorším projevům nenávisti vůči ženám. Mohla by však taková zášť, nebo něco, co se za ní skrývá, vysvětlit působivý vliv knihy? Byla zášť skutečným motivem autora? Kniha ukazuje na něco ještě významnějšího. Obscénní líčení sexuálních scén. Ženy se v Kladivu oddávají bezuzdnému sexu. Dovádějí a obcují s démony. Ženský chtíč je v celé knize označován za cestu k ďáblu. Institoris ve své knize přímo uvádí „Žijeme ve věku žen, které vše ovládají, a jejich chlípnost a pohlavnost šíří všude zvrácenost“.  Útoky knihy kvůli ženské sexualitě mohly ospravedlnit novou vlnu pronásledování.
Na počátku sedmnáctého století se odkaz kladiva na čarodějnice rozšířil ještě dál, když se hysterie honu na čarodějnice zapsala do dějin v anglicky mluvícím světě. Zde v nejproslulejších čarodějnických procesech všech dob za sebou myšlenky Malleus Maleficara zanechaly poslední nesmazatelnou stopu.
Rok 1692. Nejnebezpečnější myšlenka bible lovce čarodějnic pomáhá změnit kolonii v rozvášněný dav. Ve městě Salem, ve státě Massachusetts, žijí dvě komunity. Začínají se zde šířit zvěsti o násilných čarodějnických činech proti dětem a obvinění jsou tvrdá. Někteří významní občané se opovážlivě odvažují vyjádřit pochybnosti. Zpochybňují oprávněnost obvinění a samotný hon na čarodějnice. I oni jsou ale brzy obviněni. Každý, kdo vyjádří nedůvěru, nebo brání svojí čest, se stává podezřelým. Hlavními svědky jsou děti. Členové rodin umírají ve snaze chránit své příbuzné. Na šibenici v té době končí i vážení občané. Za necelý rok zástupci města zatknou na 150 lidí. 29 z nich usvědčí a 19 odsoudí k smrti. Teorie o čarodějnické mánii ve městě se různí. Někteří hovoří o halucinogenních látkách, jiní o kulturním útlaku a další zmiňují příběhy o zjevení duchů otroků. Bez ohledu na příčinu vedou všechny snahy o objasnění hrůz v Salemu k jedinému nejprůkaznějšímu zdroji. Odkazu díla Malleus Maleficarum. Jednoduchá myšlenka zdůrazněná v knize. Že samotná neochota uvěřit je kacířství. Jinak řečeno - zpochybňování existence čarodějnic činí ze skeptika spolupachatele.
Po přezkoumání psychologického honu na čarodějnice se dnes odborníci shodují, že kniha Malleus Maleficarum pomáhala 200 let změnit chorobnou nenávist k ženám, paranoiu a strach v monstrózní nástroj. Po událostech v Salemu a podobných procesech v Evropě, čarodějnické šílenství skončilo. Odhaduje se, že do konce osmnáctého století bylo po usvědčení z čarodějnictví usmrceno více jak 300 tisíc lidí.

Jan Filip.



Návrat na obsah