MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


Jeden z nejzáhadnějších a zároveň nejkontraverznějších předmětů na světě. Křišťálová lebka, také nazývána lebka zkázy. Tato lebka inspirovala film o dobrodružstvích Indiana Jonese, ale muž, který ji proslavil, byl opravdový Indiana Jones, extravagantní dobrodruh a pirátský archeolog. Jeho křišťálová lebka, a s ní i pár dalších, stála u zrodu legendy, která fascinovala miliony lidí na celém světě. Podle této legendy je lebka zkázy jednou ze třinácti prastarých lebek, vyrobených zmizelou civilizací. Všechny mají po svém spojení odhalit lidstvu veškerá tajemství vesmíru. Ale kdo tyto lebky vytvořil a kdy? Je příběh o jejich nálezu pravdivý? Této záhadě se archeologové, vědci a zastánci legendy snaží přijít na kloub už sto roků. Její tajemství se nakonec podařilo odhalit prostřednictvím soudobých technologií. Pařížskou lebku mohli návštěvníci vidět až po několikaměsíčním vědeckém zkoumání. Vědci se pokusili určit původ lebky i druhé křišťálové lebky, kterou vlastní britské muzeum v Londýně. Ke svému vrcholu dospěl i šestnáctiletý výzkum třetí lebky uložené ve Washingtonově Smithsonianském antropologickém institutu. Ale ta zřejmě nejproslulejší křišťálová lebka byla už od dob svého objevu v soukromých rukou. Je to tak zvaná lebka zkázy, vyrobená z křišťálu, která má na celém světě zástupy oddaných ctitelů, skálopevně přesvědčených o jejích mimořádných schopnostech. Její příznivci jsou přesvědčeni, že lebku zkázy vyrobila před třemi a půl tisíci lety prastará americká civilizace, posedlá lidskými oběťmi. Lebka pak spočívala po staletí v nerušeném klidu, dokud nepřijel Frederich Mitchell Hedges. Romantický anglický dobrodruh, předobraz známého Indiana Jonese.



Mitchell Hedges Byl celý život buřič. V roce 1898 utekl jako šestnáctiletý chlapec ze školy, aby mohl odjet do Arktidy. Tvrdil, že bojoval po boku mexického revolucionáře. Také prý pracoval jako špion pro britskou námořní zpravodajskou službu, později se potuloval středoamerickými džunglemi, kde pátral po pozůstatcích starověkých civilizací. Mitchell Hedges dokázal svým nespoutaným způsobem života, chvastounstvím a dobrodružnou povahou okouzlit spoustu lidí a většinu žen. Ve dvacátých letech dvacátého století se Mitchell Hedges pustil do dobrodružství, které ho proslavilo. Odjel do střední Ameriky, aby tu prozkoumal tisícileté trosky Mayské civilizace. Zároveň přišel s odvážným tvrzením, kterým tuto civilizaci spojil s legendárním ztraceným kontinentem Atlantidou.
Mitchell Hedges neprokázal, že Antarktida skutečně existovala, místo toho se však vytasil s dalším tvrzením, že narazil na jedinečný předmět, používaný během starověkých obětních obřadů. Lidskou lebku v životní velikosti zhotovenou z čirého křišťálu. Pojmenoval ji „Lebka zkázy“.
„Lebka zkázy je stará nejméně 3600 let a podle legendy ji používali mayští veleknězové. Prý když jejím prostřednictvím věštili něčí smrt, pak se věštba vždy naplnila. Je považována za zhmotnění veškerého zla, proto jsem její existenci raději tajil“ Popisuje ve svém deníku F. M. Hedges.

Přesné okolnosti jejího nálezu si F. M. Hedges vzal s sebou do hrobu. Světu je nakonec sdělil někdo jiný. Jeho adoptivní dcera Anna, díky níž se z lebky stala celosvětová senzace. Okolnosti vztahu mezi Frederichem a Annou jsou také velice zajímavé. Anna vyprávěla, že ještě jako malé dítě v Kanadě osiřela a staral se o ní strýček, žijící naproti hotelu Niagara. Hostem hotelu býval Mitchell Hedges, který sem často jezdil na ryby a který si mladou dívku po čase zamiloval. Podle jejich slov ji Mitchell Hedges adoptoval, když ji bylo kolem deseti let. Anna Mitchell Hedgesová později uvedla, že v roce 1924, jako sedmnáctiletá dívka doprovázela svého nevlastního otce na jeho expedici do starodávného mayského místa Lubaantun v tehdejším britském Hondurasu, dnešním Belize.

"Lubaantun byl téměř neprobádaný a byl tedy možnou studnicí Mayských pokladů a Mitchell Hedges, který postrádal základní archeologickou průpravu, se bez jakéhokoliv plánu pustil do hledání. Najal si dělníky z místního mayského obyvatelstva, kteří se jednoduše prokopávali do zasypaných budov a sbírali veškeré artefakty, na které narazili. V tomto případě nešlo o žádné vědecké vykopávky, o nichž se vedou přesné záznamy. Toto nebyla archeologie, ale obyčejné rabování“. Vysvětluje archeolog a profesor z bostonské univerzity Norman Hammond a dodává: „Existuje fotografie, na níž je zachycen F. M. Hedges, na jednom stupni jedné z Lubaantunských pyramid, jejíž vrcholek právě odstřelili dynamitem, aby se dozvěděli, zda se v jejím nitru neskrývá hrobka. K jejich zklamání v ní ale nic nebylo“. Podle Mitchell Hedgese našli v Lubaantunu jen bezcenné drobnosti. O deset let později však podle Anny učinili pozoruhodný objev. „Našla jsem to na nový rok 1924, to mi bylo teprve šestnáct. V ten první lednový den jsem zaslechla dva mayské dělníky, jak říkají „z vrcholků téhle hory bude nádherný výhled“ Tak jsem se vyškrábala nahoru, což bylo dost nebezpečné.

Obličej mi najednou ozářil nějaký záblesk. Proto jsem opatrně odsunula jeden, nebo dva kameny, aby k tomu mohlo sluneční světlo. Spustila jsem se dolů na dvou lanech a při sestupu jsem dole zahlédla větší hady. Když jsem se rozhlédla, upoutalo mou pozornost něco lesklého“. Popisuje Anna Mitchell Hedgesová nález křišťálové lebky. Předmět, který Anna našla, byl skvostně vypracován z jediného kusu téměř dokonalého křišťálu. Mayské předměty, vyrobené z křišťálu, byly mimořádně vzácné, takže mayská křišťálová lebka byla naprosto jedinečná. Byla jediná svého druhu na světě.

Frederich Mitchell Hedges se ale o této lebce nikdy sám nezmínil. Někteří to vysvětlují tím, že chtěl její existenci zatajit před mecenáši, kteří jeho bádání finančně zajišťovali. Z Mitchella Hedgese se později stal usedlejší pán staršího věku, rozhlasová hvězda, živící se vyprávěním příběhů ze svých dobrodružných cest. Umřel v roce 1959 a brzy po něm zemřeli i všichni možní svědkové objevu lebky zkázy s výjimkou Anny. Když Anna seznámila veřejnost s mimořádnou událostí, která se podle jejích slov udála před čtyřiceti lety v Lubaantunu, bylo jí přes padesát. „Našli jsme spoustu keramiky a nefritů, také lebku zkázy. Našli jsme tehdy ztracené mayské město“, říká. Anna si ke zveřejnění svého objevu nemohla vybrat vhodnější dobu. V sedmdesátých letech dvacátého století lidstvo podlehlo fascinací životem starověkých obyvatel Ameriky.

Anna po smrti svého adoptivního otce zvažovala prodej lebky, jenže odborníci zpochybňovali její pravost, protože nález lebky nebyl zdokumentován a její příběh o objevu byl podezřelý. Anna se pokusila pravost lebky ověřit a svěřila ji do rukou odborníkovi na umění Franku Dorlendovi. Frank patřil mezi její příznivce. Dorlend zařídil přezkoumání lebky v laboratořích kalifornské firmy Hewlett & Packard. Křišťál je totiž důležitou součástí spotřební elektroniky a Hewlett & Packard měla potřebné laboratorní vybavení. Lebka byla nejdříve ponořena do benzyl-alkoholu, aby se ověřilo, že se jedná o křišťál. Ten totiž, po ponoření do tohoto roztoku, jakoby zmizí. Toto očekávání se naplnilo. Poté se ověřovalo, zda je čelist zhotovena ze stejného materiálu, jako zbytek lebky. Výzkumníci při tom vsadili na vlastnosti křišťálu. Výzkumní pracovníci firmy Hewlett & Packard došli k závěru, že obě části lebky pocházejí ze stejného kusu křišťálu. Další a současně i nejdůležitější otázkou bylo stáří lebky, a tady vědci narazili na velký problém. Křišťál totiž neobsahuje uhlík, který je k určování stáří předmětu standardně využíván. Proto hledali na povrchu lebky nějaká vodítka, jakými jsou například stopy po brusičských nástrojích. Lebka však odmítala vydat svá tajemství. Byla tak dokonale vyleštěna, že bylo téměř nemožné si ji prohlédnout pod světelným mikroskopem. Světlo se od ní totiž odráží zpět, podobně jako od perfektně vyleštěného zrcadla. Vědci firmy Hewlett & Packard na ní nenašli žádné stopy po moderních nástrojích, což podle Franka Dorlenda  a Anny Mitchell Hedgesové podporovalo tvrzení jejího nevlastního otce, že lebka vděčí za svůj neuvěřitelně hebký povrch ručnímu leštění pískem a vodou, prováděném po mnoho generací. Během testů v laboratořích byl navíc učiněn objev, který lebce přidal na záhadnosti. Vykazovala totiž Piezoelektrické vlastnosti. Právě piezoelektrické vlastnosti křemene z něj dělají důležitý technologický materiál. Pokud jeho krystal silně stlačíme, tak ho vlastně elektricky nabijeme. Některé elektrony se totiž přemístí na jeden jeho konec a jiné zas na druhý. Tím v krystalu vznikne elektrický náboj. Vědci o piezoelektrických vlastnostech krystalu křemene pochopitelně věděli, ale Frank Dorlend se domníval, že právě díky nim se v nich může ukládat i vědomí, tedy informace. To podle něj podporuje i legendu o lebce zkázy.
Anna Hodgesová přijala výsledky testů z laboratoří se zadostiučiněním a začala prohlašovat, že se potvrdily veškeré pověsti, které o lebce kolovaly. Současně přišla s dalšími překvapujícími tvrzeními o jejích schopnostech. Jedním z nich bylo, že když se lebka orosí, předvídá nějakou globální katastrofu.

Anna začala s lebkou zkázy cestovat a v roce 1980 se stala hvězdou v jedné z epizod televizního seriálu Svět záhad Arthura C. Clarka. Anna zde odvyprávěla svůj příběh o nálezu lebky. „Šla jsem ji vytáhnout, protože jsem měla ze všech nejmenší ruce. Když jsem ji poté ukázala svému otci, ten prostě nemohl uvěřit, že jsme mohli najít něco tak úžasného. Na lebce jsou vidět všechny drobné nerovnosti, které má na hlavě každý člověk. Když se jí podíváte hluboko do očí, spatříte důlky. Její čelist se pohybuje přesně jako lidská“.
Anna nikdy historce o křišťálové lebce nepřestala věřit. Ale už v době, kdy Anna umírala, vyrostla nová generace vědců, která za využití nejmodernějších technologií podrobila její tvrzení daleko přesnějšímu zkoumání, než před tím.

V roce 1992 byl do Smithsonianského ústavu ve Washingtonu D. C. doručen balíček od neznámého dárce, který obsahoval dosud neznámou křišťálovou lebku. Jane Walchová, antropoložce Smithsonianského institutu, která si šla lebku převzít, se dostalo hrozivého varování. „Bylo mi řečeno, že je lebka velmi těžká, proto jsem si šla půjčit vozík, nebo káru. Na otázku na co jí potřebuji, jsem odvětila, že si jdu vyzvednout křišťálovou lebku. Muž, který mi vozík půjčoval, mě varoval, abych se lebce nekoukala do očí, a když jsem se ho zeptala proč, odpověděl, protože jsou prokleté“. Popisuje převzetí Jane Walchová. Právě tato lebka se stala oním pověstným impulsem, který celých šestnáct let poháněl Jane Walchovou po touze zjištění pravdy o křišťálových lebkách. Věděla, že britské muzeum v Londýně má podobnou křišťálovou lebku, kterou zakoupilo v roce 1897 ve víře, že ji zhotovili Aztékové, sousedé Mayů ve středním Mexiku.

Do této doby byly známé pouze tři křišťálové lebky, jedna byla umístěna v pařížském muzeu, druhá v Británii a třetí měla stále ve vlastnictví Anna Hedgesová. Nyní k nim přibyla lebka z Washingtonova institutu. Jane Walchová se spojila s britskou vědkyní Margaret Saxovou, která ke zkoumání londýnské křišťálové lebky použila nejnovější výkřik vědy - elektronový mikroskop, který je schopný odhalit i ty nejnepatrnější stopy po použitých nástrojích.

Margaret Saxová nejprve prozkoumala křišťálový pohár vyrobený Aztéky, aby pronikla do podstaty řezbářské techniky starověkých obyvatel Ameriky. „Stopy na poháru jsou lineární a jejich směr je zcela náhodný. Jednoznačně tak pocházejí od ručních nástrojů, jakým je například pilník, který se opakovaně pohyboval po jeho povrchu tam a zpět.“, vysvětluje výsledek prověřování Margaret Saxová. Je-li londýnská lebka skutečně starověká, měla by vykazovat podobné znaky, jako aztécký křišťálový pohár. Margaret tedy nejprve pomocí plastu zhotovila otisk části lebky, na němž jsou ve stonásobném zvětšení jasně patrné stopy po nástrojích. Na tomto otisku Margaret objevila oblouk, který je charakteristický pro brusný kotouč. Jenže první brusné kotouče dorazili do Ameriky až dlouhou dobu po vpádu Evropanů, takže ho Mayové, ani Aztékové rozhodně nemohli mít. Lze tak dojít k jedinému závěru. Starověcí Američané určitě nemohli londýnskou lebku vyrobit! Díky moderním technologiím můžeme rovněž zjistit původ křišťálu. Ten totiž obvykle obsahuje drobné nečistoty, zvané inkluze. Jsou vždy specifické pro oblast, ve které krystal vznikl. Inkluze v londýnské lebce ukazují, že křišťál, z něhož je zhotovena, nepochází ze střední Ameriky. Tyto specifické typy inkluzí byly nalezené v křemenu pocházejících z Madagaskaru a Brazílie. Z Madagaskaru se křišťál začal dovážet až koncem devatenáctého století a podobně tomu bylo i v případě Brazílie. Vznik této lebky tedy můžeme datovat kolem konce devatenáctého století. Nemůže se jednat o lebku vyrobenou starými Aztéky. Během nedávných testů byly stopy po nástrojích objeveny i na pařížské lebce. Bylo tak prokázáno, že i v tomto případě se jedná o padělek, který byl vybroušen v Evropě. Pozornost Jane Walchové se nyní obrátila k lebce, kterou do Smithsonianova institutu zaslal neznámý dárce a poslala ji Margaret Saxové do Londýna, aby ji prozkoumala. Podobně, jako londýnská a pařížská lebka, nesla i tato stopy po moderním rotačním obráběcím nástroji. Navíc se na ní našly stopy po silikon-karbidu, což je pasta, která se nanáší na brusný kotouč kvůli dokonalejšímu vyhlazení povrchu opracovávaného předmětu. Tento materiál se začal používat až v padesátých letech dvacátého století. Tím se tedy výroba lebky posouvá do mnohem dřívější doby.

Současným opatrovníkem poslední lebky, lebky zkázy je Bill Homann, který o stárnoucí Annu Hedgesovou pečoval dlouhá léta až do její smrti. Bill Homann se rozhodl, že lebku nechá prozkoumat pod mikroskopem, což mělo legendu kolem ní buď posílit, nebo naopak ukončit. Držitel lebky ji tak v roce 2008 přinesl do Smithsonianského institutu, aby mohla být prozkoumána. Elektronový mikroskop nyní odhalil pravdu o lubaantunské lebce. Na lebce byly nalezeny zřetelně ostře definované stopy. Souběžné rýhy vytvořené neustále přiloženým diamantovým brusným kotoučem. Nástroje, které zanechaly tento řez, až do konce devatenáctého století, neexistovaly. Pravděpodobně byly použité velmi jemné brusné nástroje, ale kromě nich nějaký typ mechanických instrumentů, které se objevily někdy kolem přelomu století. Objevení stop moderních brusných nástrojů je nevyvratitelný důkaz, že si Anna Mitchell Hedgesová svůj proslulý příběh vymyslela. Ale podle lidí, jako je Bill Homann to pouze dokazuje, jak byla lebka vyrobena. Nikoliv už kým a kdy. Je prý jen jasné, že stopy na lebce zanechaly důmyslné nástroje, které před prvním zdokumentovaným nálezem lebky ve třicátých letech dvacátého století, ještě neexistovaly. Sám říká: „Některým lidem to možná připadá, že ji to datuje do naší doby, do moderní doby, ale když se zamyslíte, co to vlastně dokazuje? Jen to, že výroba lebky vyžadovala vysokou řemeslnou kvalitu a zručnost. Případně to ještě může znamenat, že ve dvacátých letech dvacátého století tu zřejmě nebyl nikdo, kdo by měl na výrobu lebky potřebné vybavení.“. Pokud má Homann pravdu, tak zastánci legendy o křišťálových lebkách mohou jako na jediné možné vysvětlení stále poukazovat na mimozemský původ. Podle nich mimozemské civilizace vložily svá poselství do křišťálových lebek a zanechali je domorodcům v bájné Atlantidě, odkud se dostala až k Aztékům.

Vědecké důkazy však mluví jasně. Lebku zkázy vyrobili lidé počátkem dvacátého století. Tak proč si Anna Hedgesová svou historku vymyslela a stále ji vylepšovala? Anna se vrátila do Lubaantunu, když jí bylo 89. Při návštěvě pouze konstatovala „Je to tu nádherné, ale trochu jiné. Sama bych už to místo, kde jsem nalezla lebku, jen těžko našla.“.
Mohl Frederich Mitchell Hedges schovat lebku na ono místo, aby ji tu Anna našla, třeba jako dárek k jejím narozeninám? I tato myšlenka je ale dosti nepravděpodobná. Důkazy o nástrojích, které ji vyřezali, ve spojení s datem prvního doloženého objevení lebky, naznačují, že musela vzniknout až poté, co ji Anna dle svého tvrzení našla v Lubaantunu.

Za víc než stoleté existence zaujala legenda o křišťálové lebce miliony lidí a hollywoodské tvůrce inspirovala k natočení filmu. Ve světle nejnovějších důkazů to ale vypadá, že se slavné lebky ze tří nejprestižnějších světových muzeí, a s nimi i samotná lebka zkázy, staly součástí jednoho z největších podvrhů v dějinách archeologie. Pomocí vědeckých metod se nám sice podařilo zjistit, jak byly lebky vyrobeny. Už nikdy se však zřejmě nedozvíme proč a kým. Jejich oddaní obhájci stále věří v jejich nadpřirozenou moc. Proto si tento nádherný artefakt zřejmě nadále uchová svou přitažlivost a tajuplnost.

Jan Filip.



Návrat na obsah