MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


Childerich a vznik Germánské říše
Franský král Childerich zemřel v roce 482 našeho letopočtu. Spolu s ním pohřbili i jeho koně, aby jej dovezl do Walhally - sídla mrtvých bojovníků. Childerich byl podle dávného obyčeje uložen do mohyly, jako do daleka viditelného symbolu moci a velikosti Franského krále. Cennosti, které byly do hrobu uloženy spolu s ním, pocházejí z Římských dílen a dokazují, že Childerich udržoval styky s Římem. Na jeho pečetním prstenu je vyrytý latinský nápis Childerici Regis (náleží králi Childerichovi). Prsten je, spolu s dalšími předměty z jeho hrobu, uchováván v Paříži. Do nedávna převládal názor, že prsten Childerichovi darovali v Římě, jako projev uznání Franskému králi. Je to především užitkový předmět. Pečetním prstenem se stvrzovaly listiny. Prsten dokumentuje Childerichovu moc uprostřed Římské říše. Jinak je ale prsten neumělecky opracovaný, stejně, jako latinský nápis na portrétu. Pravděpodobně ho zhotovili na Childerichově dvoře. Na rozdíl od ostatních šperků, které jsou bohatě zdobené, mnohem kvalitnější a očividně pocházejí z jiné dílny.


Hrob Franského krále Childericha objevili v roce 1653. Při vloupání v 19. stol. byla většina předmětů odcizena. Díky podrobným nákresům archeologů ale lze dnes Childerichův poklad zrekonstruovat. Tmavočervené granáty, zvané Almadiny, uchycené ve zlatě. Zdobí Childerichovy meče. Pocházejí z doby Říma. Možná byly darem římských senátorů spojeneckému vladaři, na jehož bojovníky byla říše odkázána. Jako typickou zbraň Franků, dostal Childerich tak zvanou Francisku - obávanou vrhací sekyru. Tyto předměty podávají svědectví o Childerichových válečných úspěších. Pod jeho vedením dobyli Frankové území Římské Galie. Za to byl Childerich, podle Franského obyčeje, vyzdvižen na štítu a prohlášen králem.
Mince z pokladu svědčí o obchodních stycích Franků s Římem a s Konstantinopolí. Obzvlášť nápadné jsou Almadiny. Tyto tmavočervené Granáty nebyly rozšířeny ani v Germánském, ani v Římském světě. Odkud asi pocházely?
V Pařížském Louvru je zkoumali pomocí rentgenové strukturální analýzy. Geofyzikové chtěli pro Almadiny najít jakýsi geologický otisk prstu. Museli tedy zjistit jejich chemické složení, přesněji obsah železa a hliníku. Množství těchto prvků i chemické složení jim prozradilo původ vzácných kamenů. Nakonec dospěli k závěru, že Almadiny pocházely z Indie, což svědčí o dalekosáhlých obchodních stycích v pozdním starověku.
Germáni v té době napadli Řím už několikrát a zničili celou říši. V Konstantinopoli, hlavním městě východořímské říše, ještě vládli císařové. V roce 375 vpadli na Germánské území Hunové (kočovný kmen z dálného východu). Germáni se natlačili do oslabené Římské říše. Stěhování národů tak ukončilo slávu největší starověké velmoci. Mezi Germány vypukl boj o obrovské dědictví říše. U západoněmeckého Zimpichu, starověkého Tolbiaca, se utkali Frankové a Alemani o nadvládu na Rýnu. Tato bitva se odehrála, patrně, v roce 496. Jeden starověký pramen uvádí: Jako jezdci i jako pěšáci, jsou Frankové v boji z blízka těžkými soupeři. Smrti se ani za mák nebojí. Útočí odhodlaně a nebojácně. Zbabělost jim je zcela cizí.

Franciska - účinná zbraň
Už v pozdním starověku byla Franská vrhací sekera (Franciska) pověstná. V technologickém středisku pro zbraně německého Bundeswehru chtěli účinnost Francisky vyzkoušet. Byli zprávy ze středověku, o její účinnosti, věrohodné? Jedním pokusem se měla zjistit účinnost francisky na figuríně. Mohla vrhací sekyra zabít nepřítele na větší vzdálenost, nebo se k boji na dálku nehodila? Při pokusu bylo použito věrné repliky germánské sekery, při vrhu z 10 metrů. Zakřivení Francisky jí drží ve stálé dráze. Pro takovýto účinek je klíčová nejen hmotnost, ale i rychlost. Při nárazu se celá energie přenese do jediného bodu a to s ničivými následky. Při nárazové rychlosti 12 metrů za sekundu, tedy 45 kilometrů v hodině, lze předpokládat vážná poranění. Sekera hravě zvládne rozdrtit lebku a to takovým způsobem, který je vždy neslučitelný se životem. Tato zbraň nesměla chybět v hrobě žádného Franského bojovníka.

Germánské meče
Také tak zvaný pán z Morkenu se nechal pohřbít se vším, co odpovídalo jeho postavení. Mezi zuby má vloženou minci. Podle Řecko-Římského obyčeje to byla odměna Cháronovi, převozníkovi na onen svět. Vedle zemřelého leží meč, jaký se kolem roku 500, používal u Germánských kmenů. V Zemském muzeu ve Stuttgartu lze vidět dlouhé meče Franků a Alemanů. Na základě rentgenových snímků jsou vědci schopni zjistit, jak a z čeho byly meče ukovány. Snímky ukázaly, že čepele mečů jsou složené z vrstev různých druhů železa. Této královské disciplíně kovářského umění se říká „damaskování“. Germáni si dávali, na svých mečích, opravdu záležet. U Franků i Alemanů byl meč symbolem postavení. Meč měl často pozlacenou rukojeť, nákladné damaskování a často byl opatřen i jménem držitele. Meč byl nejprestižnější zbraní Germánů. Takový meč směli nosit jen velitelé a nejlepší bojovníci.

Bitva u Tolbiaku
Bitva u Tolbiaku byla rozhodující nejen pro nadvládu u Rýnu. Chlodvík, Childerichův syn, se stal prvním Franským králem, který se přihlásil ke křesťanské víře. To zásadně ovlivnilo Evropské dějiny. Ve Francouzské Národní knihovně studují specialisté dokumenty o bitvě u Tolbiaku. Vzpomínka na Chlodvíkovo vítězství přetrvávala v Evropě celá staletí. Jediná bitva totiž změnila chod dějin. Tato bitva umožnila Chlodvíkovi pochopit, do jaké míry lze jeho vítězství nad Alemany interpretovat jako porážku Germánského boha války Wodana (Odina). Chlodvík ihned získal velkou autoritu u těch Germánských kmenů, které se pokoušel sjednotit s Galo-Římany. Požádal jednoho boha a slíbil, že pokud mu bůh pomůže vyhrát v boji, obrátí se na křesťanskou víru.  Po vyhrané bitvě dospěl Chlodvík svému slibu a stal se křesťanem. Všechna velká vítězství, která následovala, byla, podle jeho vysvětlení, výsledkem tohoto rozhodnutí. Kříž a meč, v té době, nebyly v rozporu. Chlodvík se stal vysněným ideálem středověkých křesťanských králů. Vítěznými bitvami měnil tvář Evropy. Franská říše, kterou převzal po otci, se, pod jeho vedením, rozrostla v Evropskou velmoc. Ve znamení kříže dobýval Chlodvík jedno vítězství za druhým.

Konstantin a Chlodvík
V katedrále v anglickém Yorku začalo vítězné tažení jednoho Římana, který se pak stal Chlodvíkovým vzorem. Jmenoval se Konstatnin a zde, v Yorku, se, v roce 306, nechal svými legiemi prohlásit Římským císařem. Šest let na to bojoval Konstantin, u Millwayského mostu v Římě, o moc v říši. V osudové bitvě dokázal strhnout vítězství na svou stranu. Po bitvě byl, na Konstantinovu počest, postaven vítězný oblouk, který oslavuje jeho hrdinské skutky. Podle legendy mu k vítězství dopomohl také křesťanský bůh. Před bitvou se mu údajně zjevil kříž s Kristovým poselstvím. Konstantin byl první císař, který se přihlásil ke křesťanské víře. Tak zvaným Konstantinovým obrácením na víru, započalo vítězné tažení křesťanské víry. Císař poskytl křesťanům, ve své říši, ochranu a náboženskou svobodu. Za vlády jeho nástupců, se křesťanství stalo Římským náboženstvím a pohanské chrámy byly přestavěny na kostely. Do pátého století se nová víra rozšířila z Říma, po celé říši. I do Galie, kde, po bitvě u Tolbiaku, vládli Frankové. Chlodvík pochopil, že v dobité Galii, musí spolupracovat s místními mocipány. Věděl, že jen s jejich pomocí se mu podaří vybudovat stabilní říši. Říši mělo upevnit jednotné, písemně zakotvené, právo - Lex Salica.

Lex Salica
Ranně středověký opis tohoto zákoníku je uložen v klášterní knihovně ve Švýcarsku. Text diktovali Franští znalci práva, zapisovali jej Římané, neboť Frankové byli negramotní. Už před Lex Salica nechali jiní Germánští králové sepsat kmenové právo Římanů, avšak na rozdíl od právnických textů Gótů a Burgundů, kteří se opírali o Římské právo, byly zákony, zakotvené v Lex Salica, výlučně Germánského původu. Již sama předmluva zákoníku se zabývá ryze Germánským problémem - krevní mstou. Zatímco ostatní Germánské národy se začlenili do Římské říše, Frankové byli větším Germánským národem, který se emancipoval. Lex Salica je možná dokladem toho, že se chtěli vůči Římu vymezit.

Chlodvík nad zákon
Chlodvík dával najevo, že se chce, jako král, ujmout následnictví Římské říše. A jako král, si Chlodvík také nárokoval právo stát nade všemi zákony. Na rozdíl od předešlých Germánských králů, kteří byli ještě první, mezi rovnými, vyžadoval Chlodvík od svých mužů bezpodmínečnou poslušnost. Franský král nejen, že skoncoval s vírou v Germánské bohy, ale postavil se nadevšechno Germánské právo. Chlodvík byl z dnešního hlediska nepochybně krutý panovník. Alespoň tak ho líčí všechny prameny. Víme i o případech, kdy nechal popravit vládce jiných kmenů, nebo jim sám setnul hlavu. Necouvl ani před vraždou příbuzného. To je jedna strana mince. Na druhé straně to byl charismatický vůdce, který se, díky svým válečným úspěchům, těšil uznání nejen mezi krajany, ale i mezi Galo-Římským obyvatelstvem. Vážili si ho zejména biskupové, kteří jej považovali za svého poté, co se obrátil na křesťanskou víru.

Válečníci z povolání
V pátém století vznikla v Germánii nová třída - válečníci z povolání. Zatímco na bitevních polích hledali slávu a bohatství, nechávali na svých statcích pracovat otroky, kteří byli především váleční zajatci, ale i odvlečení Římané. Na rozdíl od Franků nevytvořili Alemani, v pátém století, žádnou velkou říši. Zeměpisně se od sebe oddělili a budovali si sídla v takzvaných „výšinných hradech“. Jeden z nich se vypínal na kulaté hoře, nad městem Bad Urach, uprostřed pohoří Švábská alba. Alemani sídlili na náhorní plošině 250 metrů nad údolím. Výstup byl strmý a namáhavý. Přesto byly výšinné hrady oblíbeným obydlím Germánské elity. Obyvatelná plocha, na této náhorní plošině, má rozlohu půl hektaru. V pátém století zde žilo na 200 Alemanů. Z původního osídlení toho ale mnoho nezbylo. Podle počtů jam po kůlech, archeologové odhadují, že zde stávalo šest až sedm domů. Snad statek s několika vedlejšími budovami. Pro archeology nebylo snadné zrekonstruovat, z této změti jam po kůlech, původní osadu. Nejspíš, vedle obytných staveb zde byla dílna a tkalcovna na výrobu látek. Nahoře pracovaly zejména ženy. Plot z kůlů chránil obyvatele před vetřelci. Alemani se usadili i na svazích. Tady žil a pracoval tak zvaný „nižší stav“ - řemeslníci, zpracovávající kovy. Nahoře sídlil pán, se svým příbuzenstvem a družinou. Zde se nejen uskladňovalo, ale i vyrábělo luxusní zboží. Kvůli pocitu bezpečí se z těchto výšinných hradů stávala oblíbená sídla Germánské elity. Byl to model hodný následování. O několik století později, byly vrcholky kopců osídleny znovu. Tentokrát středověkými rytíři.

Šíření křesťanství
Z dobových pramenů víme, že v Germánském světě často šířili křesťanství Římští zajatci. Křesťanství mělo mnoho přívrženců. Zejména mezi Germánskými ženami, které k nové víře vedly své děti. Křesťanské motivy byly v Germánských vyšších vrstvách oblíbené a hojně se napodobovaly. I když šlo jen o formu, nikoliv o obsah víry. Mnozí Germáni se i nadále klaněli svým původním bohům.
Páté století bylo dobou přelomových změn a krizí. Mnozí lidé propadali beznaději, že jim staří bohové už nemohou pomoci. Láska k bližnímu, milosrdenství a vyhlídka na spásu byly přísliby, které nalézaly odezvu mezi nižšími vrstvami společnosti. I když církevní otcové, jako například Augustin, existenci otroctví dlouho tolerovali, ba dokonce ospravedlňovali. Křesťanský symbol - kříž, zdobili Germáni vlastním, pohanským znakem slunečního kotouče - symbolem štěstí. Toto spojení svědčí o vzájemném sbližování obou kultur. V Alemanských hrobech byly často nalezeny kříže z lístkového zlata. Ale stávali se tím zemřelí Germáni křesťany? Komu dávali do hrobu kříž? Z počátku to byli hlavně příslušníci horní vrstvy, kterým, v běžné výbavě, k cestě na onen svět, ať už to byli válečníci, nebo urozené ženy, kladli do hrobu i křesťanské symboly. Byla to takříkajíc pojistka na obě strany. Protože se nevědělo které, z obou náboženství, přinášelo spásu. Když v pozdějších dobách vyplenili hroby zloději, nechali v nich jen kříže ze zlata. Báli se totiž moci „nového boha“. Zřejmě, v roce 496, se v kapli Civitas Remorum, v dnešní Remeši, nechalo pokřtít tři tisíce Franků i se svým králem Chlodvíkem. Toto obrácení na novou víru, položilo základní kámen křesťanské západní civilizace.

Chlodvíkův křest
Archeologové pátrali po místě historického křtu v podzemí Remešské katedrály. Jsou tam základy Franské kaple z pátého století. Později byla nad ní postavena katedrála. Historici se dosud domnívali, že z doby Chlodvíkovy, se víc nedochovalo. Avšak, v devadesátých letech minulého století, učinili nečekaný objev. Nalezli křtitelnici z doby stěhování národů. Zřejmě zde se Chlodvík nechal pokřtít. Přestoupení Chlodvík na křesťanskou víru mu zajistilo podporu vlivných biskupů. Lidé tehdy věřili, že člověk není pánem svého osudu. Jeho osud byl v rukou bohů a pravý bůh byl ten, který byl mocný a přinesl mu vítězství tak, jak se to přihodilo v bitvě u Tolbiaku. Při tom pro Chlodvíka bylo jeho rozhodnutí riskantním tahem, neboť Germánskému králi kolovala v žilách božská krev. Patřil také vlastně do rodiny bohů, vždyť praotcem Chlodvíkova rodu, byla původně bájná bytost z Rýna- napůl býk, napůl člověk. Zapřít tyto bohy s sebou neslo nebezpečí, že ztratí přízeň svého lidu. Chlodvík proto dlouho otálel a nechal se pokřtít až ve chvíli, kdy za ním šla část jeho bojovníků.

Chlodvík - křesťanský král
Remešská katedrála je symbolem zrodu křesťanské Evropy. Tuto událost připomíná reliéf nad severním průčelím. V galerii králů, se svědky Chlodvíkova křtu stali jeho křesťanští nástupci. Bezprostředně po křtu byl Chlodvík pomazán za křesťanského krále. V chápání té doby, se tím stal králem z boží milosti. Olej k pomazání prý snesla holubice z nebe a to v karafě, která je bezedná. Od té doby se všichni Francouzští králové nechali pomazat tímto posvátným olejem. I po Chlodvíkově křtu se nová víra šířila mezi Franským obyvatelstvem zprvu jen pomalu. Mnozí Germáni nechápali, proč by se měli vzdát staré víry v bohy svých předků. Když se Chlodvík stal křesťanem, začali Franští panovníci šířit novou víru ve své zemi. Slovem, ale i zbraní. Pozdější prameny uvádějí, že byly bez okolků káceny posvátné stromy Germánů. Církev je v tom jen zřídka kdy mírnila, jak uvádí papež Řehoř z Toure, zvaný Veliký: „V žádném případě, nechť se falešné svatyně nebourají. Ne, lid, ať ve svém srdci, mylnou víru odloží a ve starých svatyních nechť pravého boha vzývají“.
Obrat Evropských Germánů ke křesťanství
Křesťanství nacházelo ozvěnu zejména u nejchudších vrstev. V době, kdy konzervativní příslušníci horní vrstvy nadále pohřbívali zemřelé podle starých zvyklostí, prostí lidé pohřbívali zesnulé u kostelů, pod ochranou křesťanské církve. V neposlední řadě mohli při tom sehrát roli ekonomické důvody. Protože je pochopitelně levnější nechat za zemřelého nechat odsloužit zádušní mši, než jej uložit do hrobu, se všemi jeho hmotnými statky. Protože tím se z hospodářského koloběhu každoročně odebralo značné množství vzácných kovů, vzácných zbraní a dalších předmětů. Pohanské zlaté šperky byly stále vzácnější součástí Germánských hrobů. Zatímco kontinentální Evropa se sžívala s křesťanskou vírou, země Anglosasů zůstávala věrná Germánským bohům. Ještě v sedmém století, se Říman Paulinus, pokoušel obrátit Anglosaské krále a šlechtice na křesťanskou víru. Paulinova kronika popisuje nejen jeho skutky na dvoře v Yeaveringu, ale také podrobně líčí krajinu, která toto královské sídlo obklopovala. Na základě tohoto popisu se archeologům v padesátých letech podařilo objevit Germánské sídliště. Během vykopávek upoutaly jejich pozornost neobvyklé stopy v půdě. Byly to jámy po kůlech, tolik typické pro Germánská stavení. Jejich uspořádání však bylo jedinečné.

Tajemství Yeaveringu
Britským archeologům se podařilo odhalit tajemství Yeaveringu. Dnes jsou jejich původní plány vykopávek uloženy v archivu v Edinburghu. Archeologové tehdy důkladně změřili a zdokumentovali stopy jedinečných stavení. Rekonstrukční nákresy zachycují výsledky jejich bádání. Na náměstí stála řečnická tribuna, neobvyklá kombinace Římského divadla a Germánského kultovního místa. Bylo toto jeviště postaveno pro misionáře Paulina? Dobové prameny uvádějí, že se před Anglosasy modlil 36 dní, dokud se král Edwin nenechal pokřtít. Můžeme si představit nejen toto jeviště, ale i celé královské sídlo. Rezidencí byla velká síň, uprostřed celého komplexu. Zde se konala shromáždění, hodovalo se a přijímali se hosté. Hned vedle byla pastvina pro dobytek, jehož maso se podávalo při slavnostních hostinách, anebo sloužilo jako obětina bohům. Nedaleko jeviště byl v jednom stavení objeven bezpočet lebek, patrně pozůstatky pohanských zvířecích obětí. Paulinus přeměnil tento chrám na křesťanský kostel.

Chlodvík Augustus
Chlodvík konečně dosáhl svého cíle. Od východořímského císaře obdržel titul konzula. Císař vsadil Chlodvíkovi na hlavu diadém a předal purpurový plášť. Od tohoto dne byl titulován jako konzul anebo Augustus (vznešený). Mocenskými insigniemi východořímské říše bylo stvrzeno Chlodvíkovo postavení. O prvním křesťanském králi Franků se vyprávěla řada pověstí, zejména ve Francii. V Remeši - korunovačním městě Francouzských králů je Chlodvíkův příběh zobrazen na tapiserii ze šestnáctého století. Někdejší král Franských pohanských válečníků byl uctíván a opěvován jako šiřitel křesťanství. Krále Chlodvíka Francouzi vnímali jako zakladatele monarchie. Chlodvík byl první Franský král, který se nechal pohřbít v kostele. Jeho sarkofág dnes stojí vedle náhrobků více, než 150 Francouzských králů a královen, v Bazilice Sainte-Geneviéve v Paříži. Je to největší soubor náhrobků na světě. Jsou zde pohřbeny téměř všechny korunované hlavy Francie. Baziliku Sainte-Geneviéve nazývali středověcí kronikáři hřbitovem králů. Sto let po Chlodvíkově smrti zhodnotil jeho vládu Řehoř z Tours: „Zabil krále z řad protivníků a porazil nepřátelské národy, s mírumilovnými uzavřel přátelství. Svou říši zanechal neoslabenou a bez úhony“. O tom, kolik krve muselo být prolito, se Řehoř nezmiňuje.

Konec Germánů - Barbarů v Evropě
V dalších staletích splynula Franská válečnická kultura s Římsko-křesťanskou civilizací. Toto pouto utvářelo středověk. Franský král Karel Veliký, byl, 300 let po Chlodvíkovi, oslavován jako otec Evropy. Za jeho vlády vyvrcholilo to, co započal Chlodvík. Franská nadvláda ve velké části Evropy, v dějinách křesťanské západní civilizace, sehrála významnou roli. Germáni byli pojítkem mezi starověkem a středověkem. Avšak záhy upadlo v zapomnění, že bez Germánů by se dějiny ubíraly zcela jiným směrem.

Jan Filip.





Návrat na obsah