MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku


Víra, že některé drahé kameny, v sobě chovají nadpřirozené, magické síly, je téměř tak starou, jako lidstvo samo. Nebyly to pouze nápadné fyzikální vlastnosti drahokamů (barva, lesk, tvrdost, stálost v nejrůznějším prostředí a poměrná vzácnost nálezů), kterými k sobě upoutaly pozornost člověka, nýbrž právě tato živá víra, že drahokamy mají praktický vliv na tělo i ducha. Tato víra, běžná ve starověku, se dosud udržela i na blízkém Východě, kde dodnes, jakákoliv pochybnost o ní, je pokládána za skutečné rouhání. Během dob se však změnily pojmy, i sama jména drahokamů, a proto je dnes někdy těžko rozhodnout, o jakých drahokamech je ve starých textech zmínka. Rozdíl mezi přísně vědeckou moderní mineralogií a symbolickými starými a někdy až příliš vzletnými názvy, je příliš veliký, podobně jako mezi chemií a alchymií. Mimo to byl starověký a středověký pojem drahokamu mnohem širší, než dnes. Tak byly mezi ně počítány mnohé anorganické i organické hmoty, které dnes nejsou kladeny ani k polodrahokamům (například: alabastr, bezoár, kanell, jantar atd.). Ve starých pramenech se dále mnohonásobně kříží a proplétají nejrůznější stanoviska, z nichž jsou drahokamy hodnoceny, takže stěží lze místy rozlišit, o které se vlastně v daném okamžiku jedná (přírodovědecké, magické, astrologické, farmakologické, symbolické, či mystické). Také se zde vzájemně prolínají kulturní přežitky starších dob s názory a zkušenostmi mladšími, takže celek často tvoří zdánlivě neproniknutelný shluk různého, často i protichůdného odkazu nejrůznějších dob, zemí i civilizací, v němž se stýká pravda s omyly, výstižné symboly s násilnými výklady, zapomenuté zkušenosti a vědění s nedomyšlenými a nezodpovědnými hypotézami.



Použití drahokamů v magii, je velmi mnohostranné. Nehledě k vlastnímu použití některých drahokamů při některých magických obřadech, byly drahokamy především vyhledávány jako předměty, poskytující určitou magickou ochranu. Jejich účinek byl v podstatě dvojí: jednak byly užívány jako předmět pasivní magické obrany - amulet, jednak jako aktivní magická zbraň - talisman. Populárně by bylo možno srovnat jejich hypotetický účinek se štítem a mečem.  
Ve 13. a 15. století byla, hlavně v jižní Evropě, rozšířena víra, že drahokamy, do nichž byl zespodu vyryt obraz baziliška, chrání proti zlému pohledu a uhranutí. O málo dříve, z podobného důvodu, byly velmi oblíbeny prsteny, do nichž byl vyryt nápis: Ježíš Kristus, Sv. Maria, Sv. Josef, o nichž se věřilo, že poskytují vlastníku ochranu proti nákaze morem a za epidemií. Zvyk, chránit se, proti nepříznivému vlivu hvězd, nošením určitých drahokamů, je odedávna běžným v Indii, kde proti nepříznivému slunci je doporučován rubín, při měsíci perla, a při hvězdě Sani, kterou Indové pokládají za zvláště významnou pro osudové určení člověka - safír. Z výše uvedeného je zřejmé, že podobné názory byly dříve běžné i na západě, v Evropě, kde počaly mizet až koncem 15. stol. Důkazem toho jsou zvláštní šperky z té doby, které lze právem nazývat šperky astrologickými. Byl to vlastně horoskop, v němž jednotlivé drahokamy odpovídají určitému dni, měsíci, domům slunečním a vládnoucí planetě v okamžiku vlastníkova narození. Zajímavým způsobem použití symboliky drahokamů jsou tak zv. Kabalistické šperky, které byly zvláště oblíbeny v 17. a 18. stol. ve Francii a v Anglii. Tehdy totiž byly s oblibou vyhledávány šperky, prsteny, brože apod., ozdobené několika různými drahokamy, které byly uspořádány tak, že počáteční písmena jejich názvů vyjadřovala určité slovo nebo heslo (A: Amtyst, B: Beryl, C: Citrín, atd.).

Symbolický a mystický význam drahokamů.

Symbolický význam drahokamů je v prvé řadě odvozován od jejich barvy, zatímco jiné jejich vlastnosti, ustupují do pozadí. Všeobecně je možné říci, že drahokamy čiré, bezbarvé symbolizují světlo, čistotu, radost, nevinnost, víru, život, pokoru, moudrost;
drahokamy barvy modré - věrnost, stálost, upřímnost;
drahokamy zelené hlavně naději, zvláště na život posmrtný nebo nesmrtelnost.
Zvláštní postavení zaujímají pak drahokamy barvy žluté a červené. Tyto barvy samy, jak známo, mohou mít různý, často i protichůdný smysl. Tak červené drahokamy mohou jednou symbolizovat moudrost, čistou lásku, jindy smyslnost, vášnivost. apod. Žluté drahokamy jsou pak někdy odznakem žárlivosti, nestálosti. V jiném pojetí mohou být ale i odznakem věrnosti.
Fialové drahokamy pak znamenají lásku, oddanost, důvěru, ale také utrpení.
Pohnutky, ze kterých pak byly některé drahokamy vyvoleny za symboly určitých fakt nebo idejí, jsou ovšem mnohem složitější a u každého drahokamu různé - proto o nich nelze mluvit všeobecně, nýbrž u každého kamene zvlášť.
Ne bezvýznamnou úlohu hrají drahokamy v symbolice náboženské, již od nejstarších dob. O významu drahokamů ve Starém zákoně a Kabale byla již učiněna zmínka dříve. Symbolem Mistrů a Zasvěcenců byl odedávna diamant, nebo křišťál; Kámen mudrců býval označován smaragd.
Zvláště rozsáhlé je použití symboliky a mystického významu drahokamů v křesťanství. Někdy je však symbolika zdánlivě zmatena tím, že různí autoři používají k symbolizování jedné a téže věci drahokamů různých. Například pokora je u Bruno z Asti, opata z Mte. Cassino, symbolizována hyacintem, u papeže Inocence III. pak chalcedonem. Za povšimnutí stojí, že drahokamy v křesťanské symbolice zaujímají zvláštní postavení. K hojně používaným symbolům z přírodní, rostlinné a živočišné, znamenají drahokamy vždy věci dobré - ctnosti, a nikdy ne hříchy. Pěkným příkladem středověkého pojetí symboliky drahokamů je sekvence na počest Panny Marie, složená ve 14. stol. Konrádem z Haimburgu. Je to vlastně pozdravení, při kterém pisatel ukazuje Rodičce Boží prsten s četnými drahokamy a při každém chválí některou její ctnost.
Například:
mater purissima (matka nejčistší)... smaragd
sedes sapientiae (sídlo moudrosti) ... chryzolit
virgo praedicans (panenská nevinnost)... chryzopras
refugium peccatorum (zastání hříšníků)... hyacint atd.
Také ve spisech sv. Metchildy nalézáme bohaté symboliky drahokamů, mimo jiné jsou jimi naznačeny i všechny tři hierarchie nebeských duchů, z nichž každá se skládá, jak známo, ze tří kůrů.

Serafíni ... achát
Cherubíni ... topas
Trůny ... jaspis
Panstva ... chryzolit
Síly ... safír
Mocnosti ... onyx
Knížata ... beryl
Andělé ... smaragd
Archandělé ... rubín

Význam drahokamů v lékařství

Mnohé drahokamy, byly ve středověku i starověku, pokládány za nositele tělesného i duševního zdraví nebo chorob podle planetárních vlivů. Jiným byla přičítána moc odvracet nemoci a neštěstí, přivolané zlým pohledem, uhranutím, očarováním, magickými útoky nebo nepříznivými planetárními a astrálními vlivy. Odtud tak oblíbené nošení drahokamů jako magické ochrany, amuletů, které měly především účel prevence. Tato preventivní ochrana se týkala především nemocí, s nimiž si tehdejší medicína nevěděla dobře rady (tuberkulóza, rakovina, epilepsie, oční zákaly apod.). Jinak hrály drahokamy jistou úlohu i při léčení samém. Zpravidla, ve spojení s jinými farmaky a určitými magickými obřady (např. zaříkávání). Tím dosažitelné výsledky, by snad bylo dnes možno vyložit na základě homeopatie. Nejčastěji bylo doporučováno, pouze upevnit drahokam na tělo nemocného, nebo do jeho bezprostřední blízkosti. Jindy opět byla léčivá moc připisována vodě, v níž byl dříve určitý drahokam ponořen po jistou dobu, zpravidla astrologicky určenou. Dodnes pak tvoří drahokamy dosti důležitou složku lékařství orientálního, hlavně arabského, perského a čínského. Známých pět drahocenných zlomků (tvořených práškem z rubínu, smaragdu, safíru, topasů a perel) je dosud v Číně pokládáno za nejmocnější lék. Až do počátku novověku, byla všeobecně rozšířena víra, že některé drahokamy jsou spolehlivými indikátory jedů, a ve styku s nimi popraskají nebo ztratí barvu, podobně jako bájný roh z jednorožce (narvala). Jiné se opět těšily pověsti nebezpečných jedů - například diamant. Ještě v době renesanční, se v Evropě věřilo, že požití diamantového prášku, způsobí neodvratnou smrt. Ač je léčení, pomocí drahokamů, kulturním přežitkem z doby velmi dávné, nalézáme jeho stopy v mnohých lékařských knihách, nedávných století.

Přehled magicky významných drahokamů, z pohledů historie

Adular - Tato odrůda živce, nazývaná také měsíčním kamenem, byla známa ve starověku pod jménem selenit. Již u starých kulturních národů Mezopotámie byl adular zasvěcen Měsíci, respektive lunárnímu božstvu. Podobně bylo tomu, jak již jméno samo ukazuje, v kulturní sféře řecko-římské. Není proto divu, že u prvokřesťanů se adular stává symbolem Panny Marie. Adular má, prý, při dorůstajícím měsíci, moc vzbuzovat náklonnost a lásku, při přibývajícím měsíci jej lze s prospěchem použít k věštění budoucnosti. Učený biskup Marbodes z Rennes (11. stol.), nazývá adular svatým kamenem, protože vykonává uklidňující a umravňující vliv na mysl svých nositelů. Také jiní učenci uvádějí, že se doporučuje nošení amuletu s adularem proti padoucnici (epilepsii). - Dodnes je tento polodrahokam používán Basky, z toho samého důvodu. V Orientu, není adular příliš rozšířen. Jisté oblibě se těší pouze v Indii, kde se věří, že v období sedmi let, bývají při bouřích, v době novoluní, na břeh, vyvrhovány nádherné adulary namodralého odstínu. Na Ceyloně pak je dodnes adular pokládán za talisman, přinášející štěstí a úspěch. O adularu se zmiňují staroegyptské „Knihy mrtvých“. Je v nich psán návod, na zhotovení talismanu, v podobě papyrového stonku, který má být zavěšen kolem krku mumie. Tento talisman měl dodávat svěžest, duchu zemřelého, při jeho strastiplné, posmrtné pouti.

Alabastr - Jeden z nejznámějších lékařů hellenistické doby- Dioscorides, doporučuje ve spise Materia Medica, aby vonné a léčivé masti byly vždy přechovávány jen v alabastrových nádobách. Tak prý se nikdy nezkazí. Také bylo doporučováno, aby každý, kdo vede jakoukoliv právní při, měl během přelíčení, soudu, u sebe alabastrový talisman. Dopomůže mu k jistému vítězství. Z evangelia Marek a Matouš, můžeme číst, že v alabastrové nádobce byla uschována předkožka Ježíšova po jeho obřezání a také, že z alabastrové nádoby byla na nohy Ježíšovy vylita vonná mast hříšnicí Marií.
Achát - Tento polodrahokam, je již od starověku, pokládán za symbol tělesné síly a zdatnosti. Měl chránit, před uštknutím hadem a pavoukem. Ve středověku byl achát jako amulet doporučován poutníkům a věřilo se o něm, že chrání proti žízni. Dále prý má moc přinášet svému vlastníku úspěch, odhánět bouře, posilovat při fyzické práci a zabraňovat únavě na pochodu. Podle jiných zesiluje achátový amulet zrak, a nošen na šňůrce kolem krku, činí svého vlastníka roztomilým, výmluvným a oblíbeným. Také arabští alchymisté měli asik (achát) ve velké vážnosti, jakožto prostředek léčivý. Achát používali dokonce i k léčení šílenství. Jinak chválí Arabové léčivý účinek achátu při zastavování krvácení z úst a konečníku a jako prostředek proti nemocem ledvin a melancholii. Velmi oblíbeny byly amulety z achátu také v Persii. Peršané dávali přednost achátům, temně hnědé barvy, které se dovážely z Indie. Z nich se vyřezávali drobné, často bohatě umělecky zdobené destičky, na něž se pak vyrývaly různé verše z Koránu. Podobně, jako v Indii, měli achát i Peršané, za bezpečný amulet proti zlému pohledu a uhranutí.

Ametyst - Tento polodrahokam, je od pradávna symbolem věrnosti, stálosti. V jistém pojetí může však znamenat i prázdnotu. V křesťanské symbolice představuje apoštola Jakuba a podle sv. Mechtildy, je znamením pokory. Ametyst, je jedním, vedle diamantu, safíru a smaragdu, z mysticky a symbolicky nejvýznamnějších drahokamů. Jméno ametyst samo, a-methystos, znamená řecky „nezatížený“. A můžeme klidně dodat „nezatížený světem“. Tento mystický význam ametystu je velmi starý, ale nebyl dosud nikdy jasně formulován. Mahajánový budhismus, doporučuje ametyst, jako prostředek k pravé zbožnosti a meditaci. Na druhé straně mnohé růžence, ať již křesťanské nebo muslimské, bývaly ve středověku, s oblibou, zhotovovány z ametystu. Věřilo se totiž, že pro vyslyšení modliteb jsou zvláště účinnými, a to tím spíše, čím déle si modlící, v soustředěné modlitbě, jednotlivé růžencové perly mezi prsty ponechá. V odborných, starých knihách, se píše o ametystu, že bystří mysl, zahání ospalost a chrání proti ďábelským útokům. Doporučuje proto nošení ametystového talismanu s vyrytým obrazem Měsíce a Slunce. Ve starověku se všeobecně věřilo, že ametyst odstraňuje nepříznivé následky přílišného požití vína. Proto bývaly ametysty zhusta zasazovány do pohárů, a věřilo se, že pití z nich, nikdy nemůže přivodit opilost. Název a-methystos byl vykládán jako nezatížený vínem. Anglický badatel ve srovnávací vědě náboženské J. C. Haddon, že nalezl jeho stopy již ve starém Egyptě, a že lze jej odvodit z toho, že ametyst jako symbol Ryb, stojí v opozici k vínu, a tím chrání před jeho následky. Staří Etruskové, užívali ametystu, jako amuletu, proti zlému pohledu, uhranutí, očarování a zimnici. U starých Germánů, byl ametyst, symbolem moci a síly. Knížatům a vládcům, Germáni doporučovali, aby nosili ametystové prsteny, s vyrytým obrazem jezdce, cválajícího na koni a držícího v ruce žezlo.
Konečně u sv. Hildegardy, nalézáme návod k použití ametystu, jako kosmetického prostředku. Voda, v níž byl dříve ametyst, po určitou dobu, ponořen, odstraňuje z obličeje vyrážky a nečistoty.

Beryl - V efodu židovských velekněží odpovídá beryl pokolení Ašer; kabalistům symbolizuje archanděla Rumiela. V křesťanské symbolice odpovídá apoštolovi Tomášovi a z andělských kůrů Knížatům. Beryl je jedním ze skutečně magických drahokamů. Jeho odrůda, akvamarín, je symbolem zodiakálního znamení Štíra.
Ve středověku byl beryl často používán v magii zvědné (divinační). S jeho pomocí bylo možno odhalit věci minulé i budoucí, zjistiti smrt vzdálené osoby, nebo vypátrat zloděje. Beryl, popřípadě berylový prsten, se zavěšoval na nit do nádoby s vodou, na jejímž obvodě, byly v kruhu napsána všechna písmena abecedy. Tázající se postavili v kruhu, okolo nádoby, drželi se za ruce a položili otázku. Prsten se rozkýval a narážel na okraj nádoby, kde byla napsána písmena. Z nich se pak sestavovala odpověď. Jinou metodou se věštilo ze zčeřené hladiny vody, do níž byl beryl vhozen, nebo se beryl dával pod jazyk. Vyvolávaná bytost se spíše zjevila, a byla nucena na mágovy otázky odpovídat pravdivě - což se při jiných divinacích, nestávalo. Staří mágové, i mniši, doporučovali, vyrábět talisman, do kterého byl vyryt obraz raka a malého jeřába. Kámen musel být zasazen, se špetkou jehličí, do zlata a nošen na levé ruce. Takový talisman, způsobuje osobní přitažlivost a vzbuzuje lásku. S berylem je spojena prastará víra, že je sídlem elementála Diemeje, který je víceméně lidem nepřátelský. Pouze zvláštním magickým obřadem, může být Diemej přinucen k poslušnosti a vykonávání rozkazů. S tím souvisejí také staré orientální praktiky o vázání elementálů k prstenům. Také, z pohádek a legend, známé kouzelné prsteny, jejichž třením nebo obracením, je možné přivolat služebného ducha nebo džina, se vždy vztahují k berylu. Až do 17. století byl v Evropě ceněn beryl i jako léčivý prostředek. Byl užíván proti nadýmání, bolestem střev a hrdla a chorobám, pocházejícím podle tehdejší lékařské diagnostiky z „vlhkosti hlavy“.
Voda, v níž byl po dobu novoluní beryl ponořen, byla používána k léčení očních nemocí a zánětů.

Citrín - Tento polodrahokam, někdy nazývaný také zlatým topasem, bývá často napodobován vyžíhaným ametystem. Podobně jako berylu byla i jemu připisována moc, činiti svého vlastníka roztomilým a oblíbeným. Byl doporučován jako amulet, chránící na cestách před nehodami.





Diamant - Nejtvrdší, nejčistší a zároveň nejkrásnější a nejvzácnější ze všech drahokamů, je vedle safíru a smaragdu i drahokamem mysticky a magicky nejdůležitějším a nejvýznamnějším. Právem proto již staré texty nazývají diamant drahokamem svatým, ba i nejsvětějším ze všech drahokamů. Astrologicky odpovídá diamant Slunci. V jistém pojetí, může být označován i jako kámen Saturnův. Po stránce mystické, je diamant, symbolem kamene mudrců, a proto také je hojně užívaným rosekruciánským symbolem Ježíše Krista. Stejný význam měl však diamant již dříve, před Kristem. Mimo to, je diamant, od starověku, symbolem čistoty, nevinnosti, stálosti a moudrosti. Proto také byl v antickém světě označován jako adamas nebo adamant, tj. „nezničitelný“. Jiné jméno, vztahující se k diamantu jako symbolu Zasvěcenců, je anachites - „strachu zbavující“. Řekům byl dále diamant i symbolem nezměnitelného osudu a neúprosné spravedlnosti. Proto také starý mýtus tvrdí o Rhadamantovi, soudci v podsvětí, že má diamantové srdce. Staří mágové uvádějí, že magické síly diamantu jsou tak značné, že mu není dovoleno, aby při tomto drahokamu uváděl jeho magické heslo a symbol - protože by mohly býti snadno zneužity.   

Prastarý středověký pramen uvádí, že není správné, aby diamant byl nošen vojáky, nebo lidmi, zabývajícími se řemeslným zabíjením zvířat. Těm totiž přináší spíše škodu, nežli prospěch. Podobně nemá být diamantu užíváno jako ozdoby na zbraních, jakéhokoliv druhu. O Napoleonovi, vypráví tradice, že jeho pád byl zaviněn tím, že do jílce, svého oblíbeného meče, dal zasadit modrý diamant. Tentýž, který prý i později zavinil smrt Napoleona III. Také v židovské tradici, hraje diamant důležitou úlohu. Podle sdělení Budgeova, byl prý onen tajuplný drahokam, hebrejsky „Šamir“, zasazený v magickém prstenu, krále Šalamouna. Jiný diamant, neméně významný, je zmiňován v tradici talmudistické, a praví se o něm, že byl, židovským veleknězem, v Šalamounově chrámu užíván, při jakémsi druhu ordalie - „božího soudu“. Když byl totiž k veleknězi předveden někdo, podezřelý z určitého zločinu, položil mu velekněz na čelo svůj opasek, v němž byl zasazen veliký diamant. Byl-li obžalovaný nevinnný, zazářil drahokam vysokým leskem, kdežto při viníku oslepl. Středověká, židovská tradice, pak přičítala diamantu moc zahánět démony, zlé lidi a dravou zvěř.

Rabi Benoni, známý mystik 14. století, uvádí o diamantu, že může vzbudit somnambulismus (náměsíčnost). Byl-li použit, spolu se safírem a smaragdem, ve zvláštním talismanu, přitahoval příznivé planetární vlivy, a činil tak svého vlastníka téměř nepřemožitelným. Dále je uváděno, že diamant je jedním z nejsilnějších prostředků k vyvolávání stavů, kdy si člověk připadá, že opouští své tělo a mysl je v tranzu. Ve středověku, byla dále velmi rozšířenou i víra, že diamant odhání zlé duchy, zapuzuje inkuby (kopulující démony), odvrací magické útoky a chrání před ďábelským pokoušením. Tato víra byla živou ještě v 17. století. Podle některých svědectví, věřila tak i Marie, královna skotská a nosila diamanty, protože věřila, že jí chtějí napadnout démoni. Pierre de Bonifac (14. století), ve své době, proslulý alchymista, tvrdil, že za pomoci diamantu, lze se, jistým rituálem, stát nepřemožitelným nebo neviditelným. Sv. Hildegarda pak píše, že se lze pomocí diamantu, drženého pod jazykem, vyléčit ze sklonů k lhavosti, zlomyslnosti a obžerství. V lékařství, bylo používáno vody, v níž byl dříve diamant po jistou, přesně určenou dobu, ponořen, k léčení padoucnice (epilepsie) a dny. Staročeský Lapidarius, praví o diamantu - „ktož jej nosí, nebojí se nepřátel, ani zvieřat litých, ani milného bojovanie“. Podobně i Konrad von Megenberg udává, že diamant věnovaný z čisté lásky nebo přátelství, vzbuzuje náklonnost a neméně i lásku, mezi dárcem a obdarovaným. Zbytkem této víry je patrně i zvyk, darovat toužebně chtěné ženy, při zásnubách, právě prsten s diamantem. Prastarou je také víra, že diamantový prášek, požit vnitřně, působí jako smrtící jed. Tato víra byla běžnou nejen ve střední Evropě, ale i v Indii a Burmě, kde mají dokonce, pro diamant a arzenik, jedno označení - chein. Zajímavým dokladem názorů o jedovatosti diamantu je vyprávění renesančního zlatníka a sochaře Benvenuta Celliniho. Vypráví totiž, ve své autobiografii, jak měl jednou být otráven diamantovým práškem, podaným v salátě. Jeho nepřítelem podplacený lékárník však, z lakoty, použil místo diamantu lacinější prášek z berylu a jen tomu přičítá Cellini své zachránění.

Veliká tvrdost diamantu, v minulosti a i dnes, zabraňuje jeho ozdobování, vyrýváním symbolů. Ve středověku, kdy starověké techniky rytí a broušení diamantů byly již zapomenuty (a dodnes nejsou znovu objeveny), se věřilo, že diamant lze změkčit kozlí krví. Výsledky tohoto návodu nejsou známy, ale byly asi podobné, jako při snaze stavit v peci několik malých diamantů v jeden veliký. O to se, ostatně, snažil alchymista Textorius, žijící v Praze, na dvoře císaře Rudolfa II. Diamanty, však, během pokusu, v ohnivé výhni, zmizely (patrně shořely) a nešťastný experimentátor byl za trest oběšen. - Stejný výsledek mělo i opakování tohoto pokusu v roce 1751 v Bruselu za císaře Františka I.

Také v Orientu, hlavně v Indii a v Persii, je diamant, od nepaměti, obklopen hustým předivem nejrůznějších tvrzení, teorií a domněnek. V Indii, byly diamanty rozlišovány, i podle pohlaví, na kameny mužské, ženské a střední (asexuální). Mužský diamant byl pokládán za nejmocnější amulet a hojně užíván i v terapii. Ženský diamant byl doporučován k nošení zvláště ženám, od nichž odvracel uhranutí, zlý pohled, očarování a dodával jim krásu a roztomilost. Naproti tomu, asexuální diamant, byl pokládán za zhoubný pro lidskou sílu a obáván jako nebezpečný, přitahující neštěstí, nemoci apod. Naproti tomu, byl však pokládán za mocný talisman pro léčení impotence. Je velmi zajímavé, že tyto indické názory, o pohlavnosti diamantů, byly běžnými i ve středověké Evropě. Podobně znal tyto názory i Boetius de Boot, který žil v Praze jako osobní lékař císaře Rudolfa II. Ten jde, ve svých spisech, dokonce tak daleko, že tvrdí, že se diamanty mohou pohlavně rozmnožovat, že rostou v čase a že se vyživují nebeskou rosou. Indové šli pak v rozlišování diamantů ještě dále. Rozeznávali u nich, analogicky, jako u lidí, čtyři kasty: diamanty Brahmíny, Kšatrje, Vejša a Súdra, a podle toho je také cenili. Vlastnosti diamantů různých kast byly pochopitelně různé. Podle Brahmínů měl diamant nejvyšší kasty tu vlastnost, že bohové dávali jeho vlastníku přednost přede všemi ostatními lidmi. Vejša-diamant dodával svému vlastníku moudrost, zběhlost ve vědách a umění a přinášel mu slávu. Kšatrja-diamant dopomáhal k vítězství nad nepřáteli a přinášel hmotný úspěch. Poslední, Súdra-diamant, dovedl vzbuzovat v ostatních lidech laskavost a přízeň ke svému vlastníku, jemuž přinášel zdraví, sílu a bohatství. Mimoto můžeme nalézt někdy i zmínky o diamantech bez kasty, tak zvaných diamantech páriích. Jako takové byly označovány diamanty s nějakou chybou neb kazem. Jejich nošení bylo pokládáno za stejně nebezpečné jako diamantů asexuálních. Podle zvěstí, přitahovaly ke svému majiteli neštěstí, nemoci, majetkové ztráty, v krajním případě i smrt. Jen po velmi složitém, magickém očisťovacím obřadu, mohly být tyto diamanty použity k přípravě zvláštního léku, navracejícího zdraví, mládí a sílu. Léčilo se s nimi šílenství a posedlost.

Diamant byl také všeobecně pokládán za velmi mocný prostředek, odvracející následky zlého pohledu a uhranutí. Tato víra, byla rozšířena v Persii a Arábii. Mimoto byl pokládán Araby za mocný talisman, dodávající sílu, zdraví, zmužilost, a zahánějící pocity strachu, úzkosti a zoufalství. Za nejúčinnější byly pokládány diamanty, vybroušené do hexagonu (šestiúhelníku), a nošené na levé ruce. Po stránce magické je tento předpis velmi zajímavý, protože i některé středověké, evropské texty, doporučují nošení diamantu na levé ruce nebo jeho upevnění, hlavně při léčení, na levé straně těla. Mýlkou je, že je to proto, že je blíže srdci. Tak to chápáno nikdy dříve nebylo. Ve skutečnosti se prsten nosil na levé ruce, protože při slunečním rozbřesku, měl sílu a i lesk, který připomínal nejzářivější hvězdu - Severku (Polárku). Při východu Slunce, je vždy, Severka na levé straně.

Granát - Ve středověku byla granátu přičítána moc rozhánět „morové a jedovaté povětří“. Také byl hojně používán jako amulet proti kožním chorobám. Tvrdilo se, že magicky účinnější je granát s odstínem do fialova. Z prastarých spisů Magia Naturalis se doporučuje nošení granátu na hrdle jako talismanu pro zbystření zraku a dosažení poct, slávy a bohatství. Indičtí magikové si velmi váží granátu, jejž podle účinku rozlišují ve dvě kategorie. Tento účinek je pak závislý na magickém symbolu, který je do kamene vyrytý. Podle zprávy Mani-Mala, přinášejí granáty, do nichž je vyryt obraz slunce nebo lotosu, svému nositeli zdraví, bohatství a úspěch po všech stranách. Naproti tomu granáty s vyrytým obrazem býka, šakala, supa nesoucího rybu, nebo vrány (u Indů podobně jako u starých Slovanů symbol božstva smrti), přinášejí svému nositeli nemoci, ztráty majetku, hodnosti a smrt.

Hyacint - Mnohé antické i středověké texty, se zmiňující o drahokamu jménem jacint, iacinth, hyacinthos, jacintus apod., míní tím modrý safír. V křesťanské symbolice je hyacint symbolem apoštola Šimona Zelota i Panny Marie jako „útočiště hříšníků“. Kabalistům pak symbolizuje archanděla Curiela. Hyacint, nošen jako talisman, přináší spánek, moudrost a bohatství. Podle některých spisů, skýtá hyacint bezpečnou ochranu před nákazou při epidemiích a s úspěchem ulehčuje porody. Hyacint má dále moc činit svého majitele oblíbeným a chrání jej před nepříznivými astrálními vlivy, zahání smutek a melancholii. Léčí nervové choroby a přináší spánek. Hyacint se nosil, jako amulet, proti moru. I na Východě se těšil hyacint značné oblibě jako amulet. Doporučoval se k posílení srdce a jako ochrana před otrávením. Byl také označován, jako bezpečná ochrana před bleskem, nočními můrami a polucemi.

Chalcedon - Odpovídá apoštolu Jakubovi: podle papeže Inocence III. je chalcedon „bledý ve dne a zářící v noci“, „symbolem křesťanské pokory“. Ve spise Speculum Lapidum z r. 1502 si můžeme přečíst o doporučení nošení zvláštního amuletu z chalcedonu pro všechny cestující, hlavně pro ty, kteří se plaví po moři. Chalcedon chrání před bouří a ztroskotáním. Takový amulet měl být zavěšen na šňůrce z oslích chlupů.



 
Chrysoberyl - Od nepaměti je chrysoberylu přičítána moc zaplašovat starosti, tíživé sny, strach a pocity úzkosti. Tato víra se i v Anglii udržela dlouho do novověku, jak svědčí kniha Mirroir of Stones z roku 1750, kde mimo jiné čteme, že chrysoberyl má v mnohém ohledu vlastnosti berylu, a že jej můžeme použít při mnohých divinačních praktikách. Ve spise De Medicina Practica z roku 1564 je udáváno, že chrysoberyl, podobně jako citrín a jiné kameny, má schopnost zaplašovat „jedovaté a morní povětří“. Tiší zlost a dodává svému vlastníku roztomilosti a osobního kouzla (sex-apealu). Udává se, že chrysoberyl, v doteku s jedem, okamžitě změní barvu. Chrysoberyl, zasazený ve zlatě, je v Indii váženým talismanem, přinášejícím manželské štěstí, požehnání dětem a blahobyt. Také chrání před onemocněním a zamezuje propadnutí závislostem.

Chrysolit - Tento drahokam je znám již od starověku, kdy však býval nazýván jinými jmény, zpravidla podle své provenience. Zato kámen krysolithos, o němž se zmiňuje kniha Naturae Historia, je ve skutečnosti jistou odrůdou topasu. Význam chrysolitu leží především v jeho symbolice. Symbolizoval kámen taršiš (tj. chrysolit) pokolení Juda; kabalistům pak kámen Curielův. V zodiakálním cyklu zastupuje souhvězdí Vah; z apoštolů odpovídá Jidáši a z nebeských kůrů Panstvům. Staročeský Lapidarius píše o chrysolitu následující: „... je slabé zelenosti a svítí; a když na něj hledíš, jakoby z něj hvězda zářila. V zlatě stojí; pomáhá lehce dýchati; když je provrtán a na oslových chlupech navěšen, přináší dobro, prohlubuje spánek, přináší krásné sny a i moudrosti přidává.“ V těchto větách jsou plně shrnuty středověké názory o tomto drahokamu. V ostatních pramenech nalézáme jen jejich opakování. Přidává se, že chrisolit odbourává neklidný spánek, závratě a chrání před epilepsií.


Pokračování v novém čísle časopisu  "Magická žena"

Jan Filip.


Návrat na obsah