MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku

Život, ve starém Egyptě, měl své příjemné stránky. Bylo tu ale také mnoho nebezpečí a nástrah.
Ve snaze pochopit vesmír, který je obklopoval, dokázali Egypťané, něco podivuhodného. Vyjádřili své naděje a obavy, v podobě rozličných bohů. Egyptské náboženství zůstává mimořádným, i ve srovnání, s jinými náboženskými systémy starověku. Egyptských bohů byl nepřeberný počet. Mnozí měli komplikovanou a obtížně srozumitelnou povahu stejně, jako civilizace, která je zrodila.
Hathor - žena s kravskými rohy, byla bohyní plodnosti, avšak když se rozhněvala, mohla člověka zahubit. Lvice Sahmed, symbolizovala životadárné teplo Slunce. Zároveň ale hrozila i spalujícím žárem. Selked - bohyně, v podobě škorpiona, dovedla darovat dech života, nebo jej naopak vzít. Její uštknutí, mohlo přinést život i smrt. Dvojznačná povaha bohů, pramenila, ze životních zkušeností lidí. Vesmír byl stvořen, jako dobrý i zlý. Křehkou rovnováhu tohoto vesmíru, bylo třeba udržovat a hájit. S tímto cílem se Egypťané dovolávali pomocí bohů, zrozených na samém úsvitu časů.

Počátek časů

Podle Egyptské mytologie, na počátku neexistovala nebesa, ani Země, den, ani noc, život, ani smrt. Byla jen voda, zahalená v temnotě. Pak voda ustoupila a z ní se vynořil prvotní pahorek Země, bájná hora stvoření. Tento okamžik se stal obrazem každoročního vynoření úrodné země, po Nilských záplavách. Z úrodné země se pak vznesl do výšin Re - bůh stvořitel, ve formě slunečního kotouče, a poprvé ozářil Zemi svým světlem. Re pak stvořil božstva vzduchu a vody a oddělil zemi od nebes. Proces stvoření, se pak už dál odvíjel, svým vlastním směrem. Na samotné existenci mýtů, o stvoření světa, nebylo nic historicky jedinečného. Jeho Egyptská verze však jedinečná byla. Stvoření nebylo, pro Egypťany, jednorázovým božským aktem, nýbrž stále se opakujícím aktem obnovy, který přicházel a odcházel, s každým východem a západem Slunce. Mýtus stvoření, měl své ztělesnění, v každé chrámové stavbě.

První Egyptské chrámy

Na rozdíl, od svatostánků pozdějších náboženství, fungovaly Egyptské chrámy, jako stroje, udržované v chodu, s cílem zabezpečit, správné řízení vesmírného cyklu a držet na uzdě chaos. Chrám byl doslova nazýván božským palácem a stavěn tak, aby zobrazoval vesmír, v okamžiku stvoření.
Vstupní brána do chrámu, stála uprostřed mohutných, věžovitých, útvarů - pylonů. Ty měly představovat obzor Země a byly orientovány tak, aby z pohledu pozorovatele, Slunce procházelo, mezi nimi. Pylony měly odvracet zlo a byly proto symbolicky dekorovány obrazy faraóna, vítězícího nad nepřáteli. Za branou bylo nádvoří, zalité životodárnými paprsky Slunce. Dále, než sem, na nádvoří, obyčejní lidé nesměli. Z nádvoří vedla rampa, do poloosvětleného sálu, zaplněného sloupy. Sál, měl představovat močály, ležící podél okraje hory stvoření. Sloupy, symbolizující rostliny, ukazovaly plodnost přírody, která se, v onom prapočátku stvoření, právě probouzela k životu. Za tímto sálem, byla sama vnitřní svatyně. V ní stála socha boha, kolem které se soustřeďovaly hlavní náboženské obřady. Každé ráno, před východem Slunce, měl kněz, poté, co byl rituálně očištěn a oděn do bílého roucha, zapálit pochodeň, aby mu svítila, na cestu temným chrámem. Když vstoupil, do vnitřní svatyně, zapálil vonné kadidlo, aby probudil boha, který přebýval uvnitř posvátné schránky. Poté, se kněz bohu představil. Právo, rozmlouvat s bohy, měl teoreticky jen faraon, který byl sám bohem. Mohl však  toto právo přenést na jinou osobu - tedy na kněze. „Král mě posílá“, pravil kněz. Poté otevřel dveře schránky, bůh vstoupil do pozemského světa a nastal okamžik stvoření. Tak, jako na samém počátku času.

Znovuzrození Slunce

Ve východu Slunce, spatřovali Egypťané jádro celého tajemství vesmíru. Vyjadřoval příslib trvání života a jeho vítězství nad smrtí. Východ Slunce, znamenal konec a nový začátek vesmírné pouti boha Rea. Každý den, putoval Re, od východu na západ, ve své sluneční bárce, plující, po modrých vodách nebes. Večer, se opět ponořil do vod oceánu a sestoupil do podsvětí - říše mrtvých. Re, musel projít celým tímto cyklem, aby se mohl druhý den dočkat svého znovuzrození. Avšak cesta podsvětím byla nebezpečná. Na příchod boha, zde čekal celý zástup strašlivých démonů, aby jej zahubil. V jejich čele stála hadí příšera, jménem Apop. Tuto kritickou fázi, poutě boha, popisuje jeden z nápisů v chrámu. Tento klíčový výjev, zobrazuje Slunečního boha Re, s jeho božským doprovodem, na palubě posvátné bárky, plující podsvětím. Na tomto úseku ho čeká velké nebezpečí, protože bude muset zápasit, se silami zla, temnoty a chaosu. Hlavním představitelem temných sil, je obří had, již zmiňovaný Apop, který se jej snaží pozřít. Magické formule, zapsané v hieroglyfech, však mají být zárukou, že se Reovi podaří vyváznout bez úhony. Na dalším obrázku je již vidět Apop, s hrdlem, probodnutým dýkou. Pokud tedy všechno šťastně skončí, vystoupí Re, druhého dne, ráno, opět na nebesa a mrtvý faraon bude vzkříšen, spolu s ním. Tak, jako každodenní obnova světa, bylo i panovníkovo vzkříšení, nedílnou součástí kontinuity života. Představa věčného zápasu, života se smrtí a řádu s chaosem, ovládala každodenní životy lidí. O pomoc, se obraceli ke svým bohům, kteří stáli, v přední linii tohoto zápasu.

Cestování bohů

Avšak dovolat se bohů, nebylo snadné. Do útrob chrámů, obyčejní lidé, nesměli. Proto bohové, museli přijít, za nimi, ven. Prastaré hlavní město Théby, ležící na pravém břehu Nilu a jeho velkolepé chrámy v Luxoru a Karnaku, svědčí o slávě a moci Egyptských bohů. Ve starém Egyptě, mělo každé město a každá vesnice, své vlastní božstvo. Bohem Théb byl Amon Re. Pokud z určitého města, vzešla panovnická dynastie, místní bůh, pochopitelně, rostl na významu. Ne jinak tomu bylo i v případě Théb. Nástupem nové říše, okolo roku 1550 př.n.l., se Amon Re, stal vládcem ostatních Egyptských bohů. Jeho kultovní socha stála, ve velkolepé svatyni, v hlavním chrámu říše, v Karnaku. Několikrát do roka, opouštěla socha, své sídlo  a v doprovodu procesí kněží, navštěvovala jiné významné chrámy. Jeden z těchto chrámů, ležel nedaleko, na opačné straně břehu Nilu, v Medinet Habu. Zde můžeme nalézt nápis, popisující setkání boha Amon-Rea s faraónem. Chrám, v Medinet Habu, ležel na místě mimořádného významu. Thébané věřili, že právě zde, se kdysi, z oceánu, vynořil prvotní pahorek, na němž se zrodil Amon-Re, a poté ostatní bohové. Do této svatyně, byla během náboženských slavností, přinášena Amon-Reova socha, a zde jí přinášel oběti sám faraon. Na nástěnných obrazech, můžeme vidět, z čeho se tyto oběti skládaly. Lidské postavy na reliéfu, byly, ve středověku, úmyslně poškozeny, pověrčivými lidmi. Stále však můžeme zřetelně vidět, napravo stojící postavu faraona, a nalevo postavu boha Amon Rea, sedícího na trůně. Mezi nimi leží hromada obětin. Mimo jiné, nádoby s vonnými oleji, kusy zabaleného masa, různé druhy chleba a zeleniny. Dole, můžeme vidět, dokonce celé tělo, poražené krávy. Faraon byl chápán, jako zástupce celého lidstva, a pokud bohu daroval plody Země, mohl se mu bůh odvděčit, jinými dary, jako bylo potvrzení faraonova úřadu a příslibu věčného života. Faraonova oběť, tedy rituálně zabezpečovala, pravidelnou obměnu světa na celý další rok. Procesí, bylo vyvrcholením náboženských svátků a pro Egypťany, příležitostí k oslavám. Amonova socha, v obřadní bárce, nesena na ramenou, putovala alejí sfing, k branám chrámu v Luxoru. Tato socha, byla příliš posvátným předmětem, než aby na ní mohl spočinout zrak prostého smrtelníka. Proto byla, během transportu, zahalena. Po cestě zastavovalo procesí v kaplích, naplněných obětními dary, aby se občerstvilo, zatímco zástupům lidí, sledujících obřady, prodávali jídlo, pouliční prodavači. Procesí, bylo jedna z mála příležitostí, kdy se obyčejný Egypťan, mohl ocitnout, v bezprostřední přítomnosti, významného boha.

Komunikace s bohy

Komunikace s bohem, se odehrávala, prostřednictvím věštby. Tazatel, vyběhl před bárku, na níž vyřkl jednoduchou otázku, na níž mohla odpověď znít „ano“ nebo „ne“. Bude nenáviděný nadřízený, přeložen na jiné pracoviště? Vrátí se můj syn, bezpečně, ze své cesty? Mám koupit krávu, kterou mi nabízí soused? Krok procesí vpřed, znamenal kladnou odpověď, krok vzad, odpověď zápornou. Výsledek věštby, byl nezvratným projevem, božské vůle. Vládcové, se k ní uchylovali, při nejzávažnějších státnických rozhodnutích, jakými byly válečné výpravy nebo otázky nástupnictví.

Příběh Hatšepsut

Nikdo nedokázal využít věštby, pro svůj prospěch lépe, než panovnice, jménem Hatšepsut - panovnice, jež se stala z královny, králem. Hatšepsut, byla nevlastní sestrou a manželkou, faraona Tutmose II. Když faraon zemřel, jeho syn, Tutmose III., byl ještě příliš mladý na to, aby mohl usednout na trůn. Hatšepsut, se měla ujmout řízení země, v jeho zastoupení. Ambiciózní královna, však měla jiné plány. Ozdobila se symboly panovnické moci a sama se nechala prohlásit za faraona. Tuto událost, zachycoval reliéf na zdi, dnes již rozebrané, červené kaple, která byla jednou ze zastávek procesí boha Amon-Rea. Byla zde zachycena, jak jí korunuje, na faraona, samotný Amon-re, za dozoru bohyně Hathor. V komentářích, které zde byly vyryty, se o ní hovořilo střídavě jako o ženě, i jako o muži. Na obrázcích, byla ale vždy znázorňována, jako muž, protože vládcem Egypta, mohl být pouze muž. Královna, vzápětí využila vhodné příležitosti, aby svůj odvážný čin, ještě stvrdila. Během slavnosti, stanula tváří v tvář, bohu Amonovi a ten ji, prostřednictvím věštby, potvrdil, jako právoplatného panovníka. Ať už královna, tohoto výsledku, dosáhla božským zásahem, či obratnou pozemskou manipulací, věštba měla závaznou platnost. S čím souhlasili bohové, s tím se musel spokojit celý Egypt. Víra v bohy a jiné nadpřirozené síly, se dostávala blíže, k domovům prostých lidí. 1400 let př.n.l. byla tato vesnice, na pokraji pouště, dnes nazývaná Deir el-Medina, domovem řemeslníků, pracujících na hrobkách, v údolí králů. Díky suchému podnebí, se zde zachovalo mnoho stop, po životě tehdejších lidí, do jehož, od kolébky, až po hrob a často i ještě později, zasahovali bohové a démoni.

Těžkosti u porodů

Největšímu nebezpečí, byl člověk vystaven, hned po porodu. V časech, kdy každé třetí novorozeně, v Egyptě, umíralo, byly těhotné ženy, považovány za magnet, na zlé duchy. Sám porod, byl radostnou událostí, ale podobně,  jako znovuzrození celého vesmíru, byl obestřen nebezpečím. V den porodu, se nastávající matka, zdržovala mimo dům, aby do něj, nepřivedla zlé duchy. Archeologové objevili malé stavby, které zřejmě sloužili, jako porodní sály. Ty poskytovaly, matce s dítětem, přístřeší a ochranu a byly vyzdobeny, obrázky sveřepě vyhlížejících bohů. Bohyně Tueret, měla tělo březí samice hrocha, ocas krokodýla a často třímala v ruce nůž. Hroší samice, byly v Egyptě známé, jako oddané ochránkyně svých mláďat. Bůh Bes, byl trpaslík, s křivýma nohama, lví hřívou a vyplazeným jazykem, který měl zastrašovat nepřátele. Když se blížil porod, do země, vedle matčina lůžka, byl vyryt kruh, za pomocí hůlky, vyrobené z hroších klů a ozdobené obrázky Tueret, Bese a jiných ochranných božstev. Stejný kruh, byl po porodu vyryt kolem kolébky s novorozenětem. Za asistence dvou porodních bab, představujících božskou matku Eset a její sestru Nebthet, seděla matka, v dřepu, na zvláštních porodních cihlách, zatímco přítomní recitovali formule, vyzývající bohy, aby zajistili úspěšný porod. Rituálům předsedal kouzelník, nazývaný „znalec věcí“, mohla jím být i žena. Kouzelník, si nasadil masku a stal se tak prostředníkem, bohyně Beset - ženské formy, trpasličího boha - Bese. Beset, byla často zobrazována, jak drží v každé ruce bronzového hada. Jakékoliv, dosud přetrvávající nebezpečí, měl definitivně zaplašit hluk klepaček, vyrobených ze slonoviny. Egypťané věřili, že v nebezpečí, pomáhá modlitba, k těm bohům, kteří sami prošli strádáním. Takovými byli zejména Beset a Usir.



Příběh Eset a Usira

Epické vyprávění, o jejich útrapách, se promítlo, do mnoha praktik, starých Egypťanů. Podle mýtu o stvoření, zdědil Usir, pravnuk stvořitele, boha Rea, právo na královský trůn. Stal se však terčem žárlivosti, svého bratra Suteha. Aby získal trůn pro sebe, vlákal Suteh Usira do truhly, kterou pak hodil do řeky. Eset, Usirova sestra a manželka, se vydala hledat svého ztraceného manžela. Když jej nalezla, využila své kouzelné moci, aby ho přivedla k životu. Suteh, se však nenechal odradit. Rozsekal svého bratra, na kusy a ty rozházel, po celé Egyptské zemi. Ještě před tím, však Eset s Usirem, stačili počít syna. Usir, sestoupil do podsvětí, aby se stal králem mrtvých, zatímco Eset, se uchýlila do močálů, aby uchránila, své novorozené dítě - Hora, právoplatného dědice trůnu.

Amulety a talismany

Jedním, z nejoblíbenějších amuletů, používaných Egypťany, byl Vedžat - Horovo oko - obecný symbol uzdravení. Představuje oko, které Hor ztratil, v boji se Sutehem, když chtěl pomstít vraždu, svého otce Usira. Amulety, byly hojně používaným nástrojem, pro zahánění zla a přivolávání štěstí.
Ankh - hieroglyf, znamenající život, byl dalším, mocným ochranným symbolem.
Skarab, představoval chrobáka, který každého dne, vylézal ze své díry, jakoby se probouzel k novému životu. Také on, přinášel obnovu a znovuzrození. Tlačil před sebou, svou kuličku tak, jako se Slunce kutálelo po nebi. Amulety, mohly mít, také podobu zaříkávacích formulí, zapsaných na kusu papiru, které se nosily, kolem krku. Jedno zaříkávadlo, které mělo, zahnat bolení hlavy, znělo takto:
„Odvrať se Saheteku, démone, který jsi přišel, z nebe i země, který máš oči v hlavě a jazyk v zadnici, Ty, který se živíš nečistotou! Znám jméno tvé matky i jméno tvého otce. Drž se ode mne!“.

Další ochrana, před zlem

Ne vždy však ale mohla být, příčina nemoci, tak snadno stanovena. Mohlo jí snad způsobit hněv bohů? Řemeslníci, v Del-el-Medině, se chránili tím, že ve svých domovech udržovali miniaturní svatyně. Božstev, která mohli uctívat, bylo mnoho. Jedním, zvlášť oblíbeným, byla bohyně Meretseger (Ta, která miluje ticho). Aby se ujistil, že jeho prosby byly vyslyšeny, přičinil prosebník, na obětní tabulku s modlitbami, obrázky lidského ucha.
V poušti, žilo mnoho jedovatých hadů. Vycházejíce z teorie, že všechno, co škodí a ohrožuje, může také pomáhat, zbožštili Egypťané, také duchy nebezpečných zvířat a dovolávali se jejich pomoci a ochrany. Ve stínu, obrovitých pyramid v Gize, objevili archeologové hřbitov stavitelů a dělníků. Jejich hrobky, jsou pochopitelně skromnější, než královské, jejich touha, po posmrtném životě, však nebyla o nic menší. Řemeslník, jménem „Peteti“, zde zanechal po sobě nápis s kletbou: „Slyšte mě všichni! Neudělal jsem v životě nic špatného! Proto si mě bohové oblíbili. Pokud někdo naruší mou hrobku, bude sněden krokodýlem, hrochem a lvem!“ Jeho žena, ležící na druhé straně hrobky, zanechala tentýž nápis, ale přidala k němu „Také škorpiónem a hadem!“. Mrtví, se dovedli mstít. Dovedli být ale také mocnými spojenci. Protože v podsvětí, žili různí mocní bohové a démoni, přinášeli lidé oběti i svým, zesnulým, předkům. Po smrti, disponovali zemřelí, vlastními nadpozemskými schopnostmi. Měli přístup k bohům, a mohli se u nich přimlouvat, za svou rodinu. Egypťané, psali svým předkům dopisy, zahrnující různá témata. Od právních problémů, přes rodinné hádky, až po prosté pozdravy. „Jak se ti daří? Starají se o tebe, jak doufám?“ …píše se, v jednom, z těchto dopisů. V jiném, stojí prosba: „Staň se, prosím, mým účinným ochráncem. Dej, ať se mi narodí zdravý syn.“.
Avšak ne všichni předkové byli ochotni pomáhat. Ti, kterým se, po smrti, nedostalo patřičné úcty, nebo kteří rodině vyčítali předchozí příkoří, se někdy i vraceli, aby rodiny strašili. Jistý muž, žijící okolo roku 1200 př.n.l., se obával, že smůla, která jej pronásleduje, pochází od jeho zesnulé ženy. Napsal jí proto vyčítavý dopis, v němž jí přesvědčoval, že byl jejím oddaným manželem a že nemůže za to, že zemřela právě, když byl na obchodní cestě. Nebylo však lehké zjistit, zda bylo, mužovo trápení, skutečně dílem mrtvé manželky. Rozpoznávat jednotlivé zlovolné duchy, byl obtížný a zrádný úkol. Pokud šlo ale o poslední pouť člověka do podsvětí, tam si nikdo, žádný omyl, dovolit nemohl.

Cesta do podsvětí

Velká pyramida, postavená, okolo roku 2580 př.n.l., se měla stát faraonovým korábem na cestě k nesmrtelnosti. Protože byl synem slunečního boha Rea, o jeho úspěšném vzkříšení nikdo nepochyboval. Příslib věčného života, se však vztahoval i na prosté Egypťany. Jejich cesta do nebe, byla ovšem klikatější. Tajemství nesmrtelnosti, spočívalo v mýtu o stvoření. V něm sestupuje bůh Re do podsvětí, kde se setkává s Usirem - bohem mrtvých, a znovuzrozený pak opět vstává, z hlubin země. Na této cestě, však číhala mnohá nebezpečí, proto tu byl, soubor magických formulí, nazývaných „Kniha mrtvých“. Tento průvodce, na cestě podsvětím, byl psán, na svitky papiru nebo pruhy plátna a přikládán k tělu zemřelého, aby pomáhal nebožtíkovi, poznat všechny postavy, s nimiž se, na své cestě setká, a úspěšně překonat všechny nástrahy. Najdeme zde například zaklínadlo, které pomáhalo zemřelému, zapamatovat si své jméno. Duše beze jména, totiž přestávala existovat. Jiné zaříkávadlo, uvedlo jeho loďku do pohybu, po nebeské řece. Jedna pasáž, poskytovala správné odpovědi na otázky, kladené, při božském soudu. Jinde najdeme zázračnou formuli, která, opětovně spojovala, jeho duši s tělem. Aby však, skutečně dosáhl, blaženosti v ráji, které Egypťané, nazývali polem rákosí, musel zemřelý, projít podsvětím a na této cestě, musel projít mnoho bran. Každou z bran, hlídal démon, připravený zahubit každého, komu nebylo souzeno projít. Jediným způsobem, jak démony zneškodnit, bylo znát jejich tajná jména. Ta zněla všelijak. Odposlouchávač, naháněč, vyděrač, nebo třeba zuřivec, s hroší tváří. Mrtví však nebyli jedinými návštěvníky podsvětí. V noci, sem mohli vstupovat i žijící, ve svých snech.

První výklady snů

Sny, měli platnost zjevení a jejich symbolické sdělení, ačkoliv nebylo vždy srozumitelné, bylo vykládáno, jako dobré, či zlé znamení. Aby dovedli znamení správně pochopit, navštěvovali Egypťané odborníky na výklad snů. Uznávaným byl například Chenherkopšef - písař, z vesnice Del el-Medina, který dokonce sestavil vlastní snář. Je to jediný staroegyptský snář, který byl doposud objeven, a obsahuje množství ustálených výkladů. Píše se v ní například toto: „Když spatří člověk, sebe sama, mrtvého, je to dobré znamení a předznamenává dlouhý život“. Nebo: „Když člověk, spatří, ve snu, jak jeho postel, zachvacuje oheň, je to zlé znamení - znamená to, že muž zapudí svojí ženu“. Či: „Když člověk, pije, ve snu, teplé pivo, je to zlé znamení a předznamenává strádání“. Ti, kdo měli vážné starosti, mohli dokonce zaplatit jiným, aby snili za ně. V době, kolem roku 300 př.n.l., bylo snění „na zakázku“, výnosným podnikem. Nedaleko pyramid v Sakaře, na předměstí, zanechal kněz, jménem „Hor“, zajímavou zprávu o své kariéře. Pro přesnost svých předpovědí, se stal žádaným. Své největší výkony, později zaznamenal, na hliněné střepy. Jde o sbírku, celkem 65 textů, pocházejících z roku 147 př.n.l. V jednom z nich, popisuje dva sny, vztahující se, k jeho vlastní osobě. Kněz Hor, z města Sevenitos, měl jedné noci, dva sny. První sen byl vcelku legrační, ten druhý vážný. V tom prvním snu, se mu zdálo, že kráčel alejí, uprostřed posvátného okrsku, kde pracoval. Byla měsíčná noc a kolem se nacházely hrobky zemřelých. Tu se před ním zjevil duch, a zeptal se ho: „Přinesl jsi to krmení, pro šedesát tisíc ibisů?“. Hor se zamyslel a odpověděl: „Je mi líto, zapomněl jsem ho doma“. Ten druhý sen, už tak úsměvný nebyl. Zdálo se mu, že se ocitl v pracovním táboře, což byla situace, která se mu, ve skutečném životě, sotva mohla přihodit, a kdyby, asi by ho příliš nepotěšila. V onom snu, za ním přišel velitel, jeho pracovní čety, a nabídl mu peníze, aby mohl tábor opustit - vlastně, za něj, nabídl kauci. Hor, se vydal domů. Muži, z pracovního tábora, ho však pronásledovali, dostihli ho a nechtěli ho pustit. Tu se před ním znovu objevil velitel čety, který za něho, předtím, zaplatil. Řekl Horovi: „Teď tě čekají opravdu zlé časy, já totiž nejsem velitel skupiny, jsem bůh. Varoval jsem tě, aby ses neklaněl jiným bohům, než mně“ Hor odpověděl: „Už nikdy to neudělám.“ Své, dva sny, si Hor vyložil tak, že má odejít do Sakary a zasvětit se kultu Thovta - boha, s hlavou ptáka Ibise. V noci dál snil na zakázku a ve dne pracoval, jako písař, zaznamenávající chrámové aktivity.

Zvířecí mumie

Později Hor, sehrál klíčovou roli, v odhalení skandálu, který otřásl celým Thovtovým kultem. Každoročně přicházeli, do Sakary, tisíce poutníků, kteří byli obtěžkáni nějakým trápením, nebo nelehkou volbou. Pro dovolání boží pomoci, si zakoupili mumifikované tělo zvířete. To mělo posloužit, jako posel, který přinese jejich prosbu bohům. Byli to jen některé druhy zvířat, představující zvířecí bohy. Thovt byl bohem moudrosti a písma. Hor, sokolí bůh nebes, byl mstitelem svého otce - boha Usira. Většina hlavních Egyptských chrámů, byla pro obyčejného člověka, zapovězeným územím. Zvířecí kulty, byly naopak otevřené, nejširším vrstvám. Zvířecí kulty, byli navíc lidštější a osobnější. Navíc, nabízeli kontakt s bohy, kteří se zajímali o osud obyčejného člověka, a byli mu ochotni pomoci, s jeho osobními starostmi. Nejbližší analogie, kterou můžeme najít, v našem světě, je osobní terapie. Pokud si celé prostředí, zvířecích kultů představíme, jako terapii, nebudeme tak daleko od pravdy. Pod chrámy zvířecích kultů, se nacházely katakomby, zaplněné nádobami, s mumifikovanými zvířaty, obětovanými bohům. V katakombách, patřících, ke kultu ptáka Ibise, se nachází více, jak jeden a půl milionu ptačích mumií. Ibis, byl, v Egyptě, jeden z nejběžnějších ptáků. V Sakaře, byli však drženi v zajetí, u jezera, poblíž chrámu, a byli, kněžími, důkladně opatrováni. V případě potřeby, byl jeden z těchto ptáků zabit a mumifikován. Mrtvý pták, byl odnesen do chrámu, a zabalen do pruhů plátna. Někteří ptáci, byli před tím vypreparováni, jiní byli jen vysušeni, nebo napuštěni živicí. Objevovaly se i rituální přívěsky, znázorňující zvíře. Díky závratnému množství, mumifikovaných obětí, byl celý podnik, jako stvořený pro podvodníky. Zhruba stejnou metodou, jakou byli mumifikováni ibisy, probíhala i mumifikace sokolů. Dravé ptáky, bylo však obtížnější chovat v zajetí, než ibise. Proto, když se nyní mumie sokolů rozbalují, archeologové často nacházejí, uvnitř, tělo ibise, nebo jiného obyčejného ptáka. Někdy, je uvnitř, jen hlava sokola, a zbytek mumie je vyplněn, dřevěným špalkem, nebo jinou vycpávkou. Dokonce, se dá říci, že falešné náhražky, se nacházejí, ve většině sokolích mumií. V roce 172 př.n.l., se podvod provalil. Podle kněze, který tuto událost zaznamenal, bylo šest kněží (3 z kultu ibise, 3 ze sokolího kultu), souzeno a odsouzeno, za klamání poutníků, kterým prodávali falešné mumie. Následovala nápravná opatření, spočívající v plnění přísnějších pracovních předpisů a namátkových kontrol mumií. Zatím, co byli v Sakaře, dál obětovány miliony zvířat, existovala v zemi místa, kde smrt jediného posvátného zvířete, byla důvodem, ke kolektivnímu smutku.

Bájný Apis

Obyvatelé, města Memphis, uvěřili, že jeden zdejší býk, nazvaný Apis, je inkarnací boha Ptaha - boha stvořitele. Po smrti, byli tomuto zvířeti, poskytnuty veškeré obřady, příslušící pohřbu krále, počínaje složitým procesem mumifikace. V sousedství chrámu, našli archeologové místo, kde bylo nabalzamované tělo Apise, rituálně očištěno. Nádherný stůl, v podobě lva, byl vytesán z alabastru - kamene, který staří Egypťané, spojovali s čistotou duše i těla. Špinavá práce, se kterou bylo tělo připravováno na mumifikaci, se tedy zřejmě odehrávala na nějakém jiném místě. Zde, už probíhala jen očista duchovní, která byla závěrečnou fází příprav na pohřeb. Kněží, přinesli mumifikované tělo, na dřevěném nosítku, a položili jej na alabastrový stůl, se zahloubeným povrchem. Poté mrtvolu polévali vodou, která se na okraji stolu, slévala do žlabu. Tato voda, byla tak nabita energií, božské mumie, že jí kněží nemohli nechat, jen tak, odtéct do země, a shromažďovali ji do velké nádrže. Nabalzamovaný býk, byl poté, převezen do Sakary, kde byl pohřben v katakombách, známých dnes, jako Serapeum. Do chodby, dlouhé přes sto metrů, ústilo celkem 28 prostorných komor. V každé z nich, byl obří sarkofág, vytesaný z jediného kusu žuly, o hmotnosti až 80 tun. Býci, představující inkarnace boha Ptaha, byli, v Serapeu, pohřbíváni, po dva tisíce let. Někteří v kamenných hrobkách, ti nejstarší pak v hrobkách dřevěných, které pocházely z dob až osmnácté, faraonské, dynastie. Zvířecí kulty, paradoxně, prožily svůj zenit až poté, co byl Egypt ovládnut cizinci. Nejdříve Asyřany, poté Peršany a nakonec Řeky. Egyptologové, se domnívají, že nárůst jejich popularity, mohl být přímým důsledkem, jakési Egyptské krize identity. Poprvé, ve své dlouhé historii, už Egypťané nemohli pohlížet na svou zemi, jako na střed vesmíru. Pod otěžemi, cizí imperiální moci, se začalo rozplývat jádro nejtrvalejších, ze všech civilizací. Uprostřed zmatku a nejistoty, se Egypťané, přimkli k tomu poslednímu, co bylo skutečně jejich - ke svému náboženství. Celému světu, který, pro jejich prastarou kulturu, nacházel, stále méně úcty a obdivu, sdělovali: Toto jsou naši bohové a duchové. Jsou tím, čím jsme my. Jsou tím, čím se od vás odlišujeme. Jsou tím, co po tři tisíce let, dělalo Egypt Egyptem.

Jan Filip.


Návrat na obsah