MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku

 
Po staletí se prý na českých hradech a zámcích zjevuje nadpřirozená bytost, popisovaná jako přízračná žena v bílých šatech. V pověstech se traduje, že věští lidem šťastné a nešťastné události a někdy je prý dovede k ukrytému pokladu. Co je tato legendární bílá paní vlastně zač? Bludná duše zavražděné ženy, která nedošla po smrti klidu? Či snad zjevení pohanské bohyně, jak naznačují některé teorie? A kde je možné na proslulý přízrak narazit?
 
Proslulá Bílá paní je bezesporu nejslavnějším českým strašidlem. Neobjevuje se ovšem jenom na Rožmberku, ale také v desítkách dalších hradů, zámků a tvrzí. „Některým rodům se zjevovala bílá paní. Tak Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Švamberkům, zvlášť pak pánům z Hradce a Rožmberka. Vídali ji na Telči, na bechyňském hradě, v Krumlově, v hradeckém zámku i třeboňském,“ vysvětluje proslulý český spisovatel Alois Jirásek (1851–1930), který pověst o bílé paní proslavil ve Starých pověstech českých.  

Je popisována jako přízračná bytost v bílém oděvu se závojem či kloboukem, jíž visí u pasu svazek klíčů. Je považována za nadpřirozenou bytost – má být snad duchem nějaké zesnulé ženy, jejíž duše nedošla po smrti pokoje. Nejznámější bílou paní je právě ta rožmberská, jež je považována za ochránkyni rodu Rožmberků. Má se zjevovat nejen na Rožmberku, ale i na jiných sídlech rodu. „Dokázala záhadné a z našeho pohledu nepochopitelné věci. Procházela zdmi hradů, zámků a dalších stavení, dokázala lidi varovat před neblahými událostmi, mnohdy pomáhala svým živým potomkům,“ popisuje současná spisovatelka Eva Martínková. Je bílá paní jen postavou z lidových pohádek a pověstí? Či ji můžeme na hradech a zámcích potkat dodnes?

Tajemné bílé přízraky jsou často považovány za oběti temného prokletí, za duše zavražděných či trpících žen, jejichž duše nedošly klidu, případně za hříšnice, které po smrti pykají za své hříchy. Bílé paní mají vidět do budoucnosti a prý lidi varují před tragickými událostmi, či naopak oznamují události šťastné. „Kdykoliv se ukázala, mohly se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné. Buď se někdo narodil či zemřel, nebo svatby slaveny v tom rodě. A vždy se zjevila v bělostném obleku.  Jen když něco žalostného nastávalo, mívala prý na rukou černé rukavičky,“ líčí Jirásek. Většinou jsou považovány za dobré duchy, které pomáhají potomkům svého rodu nebo obyvatelům místa, kde kdysi žily. Vyprávějí se třeba pověsti, jak bílá paní přivolala faráře, aby dal umírajícímu poslední pomazání, nebo jak v noci pečovala o děti, když chůvy usnuly. Existují však i výjimky, kdy se prý bílé paní projevují jako kruté a mstivé bytosti, jež mohou člověka dokonce připravit o život! To je třeba případ přízraku z hradů Šelmberk a Valdek, který údajně rdousí lidi! A existuje i několik exemplářů černých paní, jež se zjevují v černém šatu, ale jinak se prý od svých bílých sester příliš neliší.

Přízrak v podobě bílé paní ovšem není jen českým fenoménem, je zaznamenán prakticky po celé Evropě. Bytostí v bílých šatech, jež zvěstuje šťastné či tragické události, případně brzkou smrt, má být třeba francouzská víla Meluzína. Je považována za pramáti francouzského rodu Lusignanů a odvozují od ní původ četné významné evropské rody včetně Lucemburků. Na Britských ostrovech jsou podobné bytosti známé jako Bánší (Banshee), chápané jako duše zavražděných dívek či víly, které oznamují smrt příslušníků šlechtických rodů.
Italové bílé přízraky znají pod jménem Befania či Befana a Němci je nazývají Berchta. Rovněž v českých zemích je před staletími bílá paní označována za Perchtu, Perutu, Parychtu, na Moravě pak za Šperechtu. Je příbuznost tohoto jména s německou Berchtou jenom náhodná? Či je převzato ze jména slavnějšího českého přízraku – rožmberské bílé paní, která je některými autory identifikována jako nešťastně provdaná a poté prokletá Perchta z Rožmberka? A jak je možné, že tyto bílé přízraky okupují téměř celou Evropu.
Původ nejznámější tuzemské bílé paní, která je prý ochránkyní rodu Rožmberků, je velmi nejasný. Zjevovat se má v sídlech různých větví rožmberského rodu, především na Rožmberku, Českém Krumlově a v Jindřichově Hradci. Dlouho není jasné, kdo by tímto záhadným přízrakem vlastně mohl být. Až známý český historik Bohuslav Balbín (1621–1688) přichází s myšlenkou, že jde zřejmě o Perchtu z Rožmberka. „Hlavním důvodem jest mu obraz v zámku jindřichohradeckém. Nápis „Perchta“ a rožmberský znak ukazovaly na Perchtu z Rožmberka. Balbín popisuje podrobně obraz a poznamenává, že ti, kteří někdy viděli bílou paní, potvrdili, že obraz její je tak podobný bílé paní, že nemůže býti vejce vejci podobnější. Zpočátku se šíří vcelku obecně přijímaná domněnka, že všechny hlášené přízraky jsou zřejmě právě Perchtou z Rožmberka, která se zjevuje na různých hradech a zámcích. Nikdo však nedokáže vysvětlit skutečnost, že se má objevovat i na místech, s nimiž Rožmberci neměli nikdy nic společného. Staveb, kde se má bílá paní zjevovat, jsou přitom v českých zemích popsány desítky! Straší všude rožmberská bílá paní Perchta, nebo jde o bytost, která má mnohem starší a hlubší, možná dokonce celoevropské kořeny?

Mnozí historici upozorňují, že české pověsti o bílé paní nemusí mít s Perchtou z Rožmberka vůbec nic společného. Podle německého sběratele pohádek Jacoba Grimma je starogermánská bohyně Perchta rodovou strážkyní, která dohlíží na dodržování tradic a odkazu předků. Má mít dvě tváře, bílou a černou, a její uctívání prý po staletí přetrvává v průvodech kolem svátku Tří králů, jimž vévodí dvě děsivé maškary, Bílá a Černá Perchta. Tato tradice je přitom popsána i v českých zemích, a to ještě před dvěma sty lety! Germánská Perchta je přitom často ztotožňována i s jinými pohanskými bohyněmi, třeba s Holdou, Ostarou, Freyou a dalšími, ale prý jde v podstatě o tutéž bytost s různými jmény.
Co se tedy na hradech a zámcích zjevuje? Pohanská bohyně? Zmučené duše, jež nedošly po smrti klidu? Nebo jsou pověsti o bílé paní jenom pohádkou pro děti?

Zřícenina hradu Hazmburk je jednou z dominant Českého středohoří. Její dvě věže, Černá a Bílá, se tyčí k nebi jako boží prsty a lákají návštěvníky nejen vyhlídkou do kraje, ale také romantickými pověstmi o bílé paní, jež zde má střežit poklad. Prý jde o ducha krásné Lucie, dcery Mikuláše Zajíce z Hazmburka, jež se utrápila kvůli chudému zemanovi Věslavu z Košťálova. Její otec totiž podle pověsti jejich sňatku brání a dává nápadníkovi podmínku – pokud chce získat jeho dceru, musí přivést živého draka. Mladík sice po letech na hrad dorazí i se živou saní, ale jeho milá je už na věčnosti, protože jí žalem puklo srdce. Mladíka zpráva doslova zabije a za čas umírá i saň, jejíž přízrak se má na Hazmburku objevovat dodnes, stejně jako duch nešťastné Lucie. Podle jiné verze pověsti je ovšem bílou paní Kateřina Benigna, dcera posledního pána z rodu Zajíců Jaroslava z Hazmburka. Ta je po smrti otce připravena o všechen majetek a umírá v chudobě. Dodnes prý bloudí ruinami a pláče. Když se její slzy dotknou země, mění se údajně na drahé kameny. Zjevovat se má hlavně kolem půlnoci a dobrému člověku prý může ukázat cestu k nezměrnému bohatství.

Příběh Perchty z Rožmberka (asi 1429–1476) zná asi každý. Je totiž nejznámější českou bílou paní. Je dcerou Oldřicha z Rožmberka, a ač je zamilována do Petra ze Šternberka, je provdána za hrubiána Jana z Lichtenštejna. Manželství je nešťastné, protože ji týrá psychicky i fyzicky. Z krutých muk ji vysvobozuje až manželova smrt. Ten si na smrtelné posteli uvědomí své hříchy a žádá manželku o odpuštění. Perchta mu ovšem odpustit nedokáže, a proto ji manžel proklíná, aby nikdy nedošla klidu! Krátce po její smrti se na rodovém sídle v Rožmberku prý začíná objevovat přízrak ženy v bílém, jenž je považován za ochránkyni Rožmberků. Prý věští budoucí události – pokud se usmívá, přikloní se k Rožmberkům štěstí, ale pokud má černé rukavice, blíží se tragická událost! Rožmberská bílá paní je navíc proslulá jako ochránkyně trpících a pověsti říkají, že pečovala o Petra Voka, když jeho chůvy usnuly. Dokonce mu měla ukázat místo, kde našel poklad! Traduje se, že se zjevuje i na dalších rožmberských sídlech, třeba v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci i jinde. Nedošla klidu ani pět století po své smrti?

Známá trampská píseň o rozverné bílé paní na hradě Okoři, která měla ve zvyku chodit o půlnoci strašívat a pak dovádět se šerifem v podhradí, tento hrad mezi milovníky strašidel velice proslavila. Dodnes sem putují davy turistů, jež ve skrytu duše doufají, že mezi ruinami zahlédnou bílý přízrak, který jim snad ukáže cestu k ukrytému pokladu. V pověstech se traduje, že jde o neklidného ducha překrásné Juliány, dcery rytíře Sukoráda, jež odmítá vznešené nápadníky, protože je zamilovaná do mlynáře Vnislava z nedalekého mlýna. Otec její románek s neurozeným mladíkem odhalí a nechává Juliánu uvrhnout do žaláře, aby jí napravil hlavu. Vnislav ji osvobodí a chystají se spolu uprchnout, ale rytíř Sukorád je dostihne a oba zabije. Dívčin duch po tragické smrti nedochází klidu a dodnes má bloudit mezi napůl zřícenými zdmi hradu Okoře. Jejího otce ovšem za krutou vraždu stihne trest – po smrti své jediné dcery má být postižen šílenstvím a dožít jako poustevník poblíž hrobu zavražděných milenců. Nešťastná Juliána prý na hradě straší stále.

Bílé paní se prý většinou zjevují kvůli prokletí nebo násilné smrti, ale tajemný přízrak ženy z hradu Velhartice je výjimkou. K posmrtnému strašení totiž tohoto ducha, přezdívaného „něžná bílá paní Hradecká z Velhartic“ zřejmě odsoudila mateřská láska. Podle pověstí kdysi zdejší paní přichází o život při porodu dcerky Elišky, ale nepřestává se o ni starat ani po smrti. Každého večera se prý před půlnocí zjevuje ve výklenku v dětské ložnici a kolébá plačící ratolest. To má trvat do doby, kdy se Eliščin otec vrátí z válečného tažení a odveze dceru na vychování do Hradce. Přízrak bílé paní se má však na hradě objevovat i nadále. Dlouho není jisté, která ze zdejších obyvatelek se stala předlohou smutné pověsti, ale nedávno se objevuje názor, že jde zřejmě o Kateřinu, dceru Jana z Velhartic, která je provdána za Jana Staršího z Hradce. Ta po smrti svého otce dědí polovinu Velhartic a trvale žije na zdejším hradě. Skutečně přivádí na svět dceru Elišku a její další osud není znám. Straší na hradě Velhartice dodnes?

Jedním z nejproslulejších českých strašidel je bezesporu černá paní z moravského hradu Buchlov. Je popisována jako vysoká a štíhlá žena, oděná do černých šatů, jejíž tvář halí černý závoj. Tento přízrak se podle pověstí čas od času zjevuje v noci v opuštěných chodbách a sálech hradu a věští smrt! Traduje se, že se na přelomu 15. a 16. století zjevila majiteli hradu Petru Přibíkovi ze Zahrádky, jemuž zvěstovala smrt Adama Tovačovského z Cimburka, jenž záhy opravdu zemřel. Při jiné příležitosti ji zase spatřil Jindřich Prakšický ze Zástřizl, kterému předpověděla smrt bratra Zikmunda a poté si prý přišla i pro samotného Jindřicha. Případů, kdy černá paní věštila smrt, má být zaznamenáno několik. Někdy se dokonce spekuluje o tom, zda za záhadnými úmrtími mnoha majitelů hradu nestojí sama černá paní buchlovská! Ta je totiž považována za mstivého ducha Hildegardy, manželky majitele panství Jaroslava z Buchlovic. Mezi svými současníky je proslulá jako mstivá a zlá intrikánka, která neváhá likvidovat nepohodlné příbuzné, donutit k sebevraždě služebnou, či dokonce usilovat o smrt svého manžela. Pyká její duch na Buchlově za své hříchy?




Návrat na obsah