MÉ ČLÁNKY - Jan Filip - věštec

Přejít na obsah

MÉ ČLÁNKY

Skryté stránky > Články

- Jan Filip - věštec, diagnostik, bylinkář, terapeutvýklad karet a run, diagnostika zdravotního stavu, bylinkářství, všeobecná magienavštivte můj E-Shop s talismany a amuletynavštivte můj E-Shop s magickými předmětyobjednejte se na výklad karet a runpřečtěte si mé články, publikované v tiskuzjistěte, jaká runa Vám byla dána do vínku

Na hranicích se škvařila v nepředstavitelných bolestech nevinná lidská těla, jinde se zase ve větru pokyvují stovky utažených šibeničních oprátek. Mezi 15. a 18. stoletím šlo v Evropě o poměrně častý jev s jednoznačným poselstvím: Takhle skončí každá čarodějnice! Fanatický hon se nevyhnul ani právě kolonizované Americe. Podíváme se do Massachusettského městečka Salem, kde se na konci 17. století rozhoří největší čarodějnický proces v historii Spojených států.
Reverend Samuel Parris nahlížel do místnosti. U velkých kamen seděla na lavici jeho neteř Abigail a devítiletá dcerka Betty. Obě mohou oči nechat na Titubě, černošské otrokyni, kterou si Samuel přivezl do Salemu ještě za dob své obchodnické kariéry. Reverend nemá ani tušení, jaké pohádky služebná holčičkám vykládá, a už vůbec netuší, že ty nejlepší příběhy popisují praktiky voodoo, tedy původně africký kult kladoucí velký důraz na rituální obřady a mrtvé. Zájem dívek je obrovský a brzy se kolem kamen shlukuje celý spolek místních děvčátek. Tituba je vděčnou vypravěčkou a neváhá tu a tam předvést alespoň kousek z některého domorodého rituálu.

Ulice pokrývala bílá sněhová pokrývka a lednový vítr roku 1692 pořádně mrazí. Z domu Parrisových se ozýval vřískot střídaný chrchláním a mumláním, ze kterého šel všem kolemjdoucím mráz po zádech. Na posteli se zmítala devítiletá Betty a reverend Parris měl co dělat, aby jí s černošským sluhou Johnem, manželem Tituby, udrželi. Před půl hodinou jí promrzlou vytáhli z jedné z děr na zahradě, kam se dívka snažila mermomocí zalézt. „Hadi! Zažeňte ty hady! Plazí se všude po stěnách,“ ječela Betty, když jí na chvíli povolí křeče. Nejde ale o jediný salemský případ. Již 20. ledna téhož roku se stejný problém objevil i u její kamarádky Ann. Také ona kroutila tělo do nepřirozených poloh a jako u vytržení popisovala, jak se lidé kolem ní mění ve zvířata. Brzy se přidávali další dívky z tajného čarodějnického spolku.

Samuel Parris již nevěděl kudy kam. Věc konzultoval se svým předchůdcem reverendem Lawsonem a počátkem února k Betty zavolal místního doktora Griggse. Ten ovšem konstatoval, že Betty je po fyzické stránce zcela v pořádku. Nějakou diagnózu ale lékař určit musí, a tak naznačil, že by za vším mohlo stát očarování. Těžko v tu chvíli mohl tušit, jakou lavinu svým na první pohled nevinným verdiktem vyvolá. Kdo mohl nevinná děvčátka uhranout? To musí přece nejlépe vědět ona sama! Betty Parris koncem února sebevědomě stála před tribunálem salemských obyvatel. Ještě než jí skolil další neočekávaný záchvat, stihla obvinit coby hlavního původce zla nebohou otrokyni Titubu. K ní do věznice na přelomu února a března přibyly další dvě ženy – Sarah Good a Sarah Osborn. Obě jsou obviněné spolkem třesoucích se dívek, vřískajících v soudní síni v záchvatech křečí a nesouvislých vět.

Betty, její sestřenka Abigail a dvanáctiletá kamarádka Ann Putnam s Elizabeth Hubbard se staly metlou celého okresu. Třech obviněných žen se nikdo nezastal: Tituby proto, že o jejích podivných zvycích dovezených z rodných krajů si špitalo celé město, Sarah Good byla žebračka, která ostatní spíše obtěžuje, a Sarah Osborn s manželem neviděl nikdo na mši, jak je rok dlouhý. Jsou-li ve městě nějaké čarodějnice, pak jsou to určitě ony tři. Tituba navíc 7. března označila pod nátlakem několikadenních výslechů své dvě spoluvězenkyně za své komplice. V duchu rčení „S jídlem roste chuť“ se zatím děvčátka začínala v obviňování nevinných lidí vyžívat. 12. března Ann poslala za mříže zaručenou čarodějnici Marthu Corey a další jména na seznamu přibývají neskutečnou rychlostí.
Skupinku dívek vozili soudci po okolních městech včetně Bostonu, aby i zde mohly označit případné čarodějnice či čaroděje. Mezi lidmi se již začínala vzdýmat vlna nevole, ale ti, kdo nejvíc bojují za svobodu svých blízkých, končili v žaláři brzy poté.  

V Salemu se zatím množily další případy údajného „uřknutí“. Tentokrát byly za náhlý záchvat křečí a halucinací v podobě duchů mezi živými nařknuty i dívky, kterým ještě nebylo ani dvacet let. Dne 19. srpna bylo na Gallowském kopci u města plno. Jedni plakali, druzí provolávali: „Hanba!“ Pod masivní trámovou šibenicí postávala první pětice odsouzená k popravě. „Jsme nevinní! Pán bude stát při nás při posledním soudu!“ vykřikne ještě John Proctor, než mu smyčka s cuknutím zlomí vaz. Jeho ženu zatím ušetří. Čeká totiž dítě.

Celkový počet obětí se nakonec vyškrábal na devatenáct oběšených a jednoho muže ukamenovaného při výslechu. Giles Cory totiž hrdinně odmítá přiznat svou vinu a to se mu 22. září 1692 stává osudným. Popravena byla i Sarah Good. Málokdo si v tu chvíli vzpomněl, že ve vězení po ní zůstala těžkými okovy ke zdi připoutaná její pětiletá dcerka Dorotka. Obvinění totiž neminulo ani ji. Popravy byla sice dívenka ušetřena, ale když ji konečně po měsících věznění v hrůzných podmínkách vyváděli ven, je již Dorotka šílená strachy. Některým ze soudních přísedících se přestávaly páchané zrůdnosti líbit. Vypravují se proto za duchovními s otázkou, zda lze spektrální důkazy (tj. například neprokazatelné vidiny duchů atd.) uznat coby důkaz. Duchovní k jejich překvapení odpověděli jasně: Ne! Přesto se odsuzovalo dále.

Dívky už ve svém obviňování zacházely až příliš daleko. Označily za čarodějnici dokonce i manželku guvernéra Massachusetts Williama Phippse, jež je známá svou zbožností. To již došla trpělivost i guvernérovi a vydal okamžitý příkaz k zastavení procesů. Soudci i přísedící se vzápětí omluvili veřejnosti a své jednání svalovali na očarování. To ale mrtvým život nevrátí. Co však mohlo vyvolat ony „posedlé“ stavy děvčátek? Jejich chování nemálo připomíná pokročilý epileptický záchvat. Že by ovšem epilepsie vypukla během dvou měsíců v takovém množství případů, je prý nereálné. Mohly snad hysterické záchvaty plné obludných halucinací dívky jen předstírat?

Důvodů ke zhoubnému jednání existovalo hned několik. První je veskrze ekonomický. Američtí usedlíci sice stále vytlačovali původní indiánské obyvatele, ale úrodné půdy není nikdy dost. Rodiny rostly neuvěřitelným tempem a spory o pozemky byly takřka na denním pořádku. Zdejší puritáni (křesťanský směr uznávající krom jiného i přítomnost zlých démonů) prý navíc chtěli vybudovat teokracii, tedy stát, v němž vládne jen a pouze Bůh. Tento náboženský zápal a touha po půdě by klidně mohly stačit k tomu, aby se na šibenicích zhoupla první těla. Reverend Samuel Parris, otec hlavní strůjkyně procesu, byl navíc nedlouho před vypuknutím skandálu zvolen salemským starostou. O tom, komu připadne půda a majetek po odsouzených a popravených, rozhodoval tedy také on. Nevyužíval snad své dcery a jejích kamarádek ke svému obohacení?

Za procesy by ale údajně mohla stát pouhopouhá touha děvčat upozornit na sebe a získat moc. Zatímco totiž chlapci běhali po okolních loukách a děvčatům se jen vysmívali, musely se holčičky již odmalička připravovat na dráhu hospodyně. Výchovu měly přísnější a na žádné velké hraní tu nebylo čas. Jejich názory nikdo neposlouchal. Bylo snad vyvolání čarodějnického procesu jen výsledkem touhy po jakési seberealizaci a vzdoru proti nerovným podmínkám? Ostatně, kdy jindy za historie Spojených států dostane skupina holčiček do rukou takovou moc, jako tomu bylo právě při salemských procesech?

Zbývá se jen zeptat, jak si dívky přivodily ony křečovitě-hysterické stavy. Zatímco někteří psychologové poukazují na neuvěřitelný vliv davové psychózy, přiklání se profesorka Linda R. Caporael z Karolinské univerzity k vysvětlení mnohem fatálnějšímu. Za vším stojí LSD (Diethylamid kyseliny lysergové)! Tato droga byla sice objevena až roku 1938 doktorem Albertem Hofmannem ve švýcarských laboratořích firmy Sandoz, její účinky se ale neuvěřitelným způsobem shodovali s tím, co dobové záznamy popisovaly jako „očarování“ salemských dívek. Po požití LSD se po dobu 8 až 14 hodin dostavují halucinace, okolní realita se bortí a člověk prožívá odpoutání se od hmotného světa.

Kde by se však v americkém Salemu v 17. století vzala droga objevená až o tři století později? Při studiu soudobých kronik dochází profesorka Caporael k jednoznačnému závěru: počasí let 1691 - 1692 přálo dešti a půda byla řádně bahnitá. Navíc kolem středověkého Salemu najdeme hned několik mokřadů, v nichž si zdejší obyvatelé pěstovali žito. Spolu s nezvykle teplým jarem si zdejší úroda přímo říká o návštěvu neblahého cizopasníka námele neboli paličkovice nachové - houbovitého parazita, ze kterého později doktor Hofmann syntetizuje LSD! „Při studiu reálií jsem si vzpomněla na pekelné stavy, které po požití LSD popisují někteří narkomani. Hned se mi spojily s čarodějnickými procesy!“ vzpomíná Caporael.

Na přelomu let 1691 - 1692 se v Salemu nedařilo jen domnělým čarodějnicím. V kronikách nás zarazí i nezvykle vysoký počet spontánních potratů. Zdá se, že důkaz je na světě. Nemůže jít přece o tolik náhod najednou? Přesto zpočátku profesorce vědecká veřejnost příliš nevěří. Všechno zvrátí až objev téměř totožného případu. Ne však z dávného 17. století, ale z roku 1951! V jihofrancouzském městečku Pont-Saint-Esprit totiž vypukla totožná situace – lidé na ulicích se klátili v křečích k zemi a v halucinacích popisovali stejné úkazy jako kdysi salemské dívky! Pohotovost odvážela většinu z nich do blázince - dokud se nezjistilo, že za vším je otrávená mouka. Kdo ji mohl otrávit? Přeci námel – cizopasník s halucinogenními účinky! Že by se po staletích salemský případ přece jen dočkal rozuzlení? Proč by ale potom v Salemu postihla otrava jen několik malých dívek, a ne i někoho dospělého? I když už dnes existuje vědecky podložená hypotéza, že v Salemu mohlo jít o otravu, některé otázky zůstávají stále nezodpovězené. Mnoho lidí se tak i dnes spíše přiklání k názoru, že v Salemu v 17. století neřádily žádné čarodějnice, nemoci ani drogy, ale jen skupinka znuděných dětí.

Jan Filip.




Návrat na obsah